hlavní strana

Deník expedice Arménie 2003

Sestava: Milan a Jirka, sepsal Milan

Neděle 6. 7. 2003

Écéčko odjelo přesně v 15:12 z ČT. Plazmu sme dostali na nádraží včas. Takže sme stihli koupit bagetu a Corny. Pití sem vzal z práce, co mi zbylo… První zážitek byl samozřejmě se záchodem. Vybral sem si ten nejbližší a … byl obsazený. Zkusil sem vedlejší vagón a … taky. Takže na druhou stranu vagónu. Hurá! Když sem si ulevil a spláchnul, chtěl sem se vysmrkat, ale jak sem vytahoval z kapsy kapesník, vypadly mi z ní i klíče. Kam jinam než do záchodu. Hned sem po nich skočil a bylo to tak tak. Odpadní trubka byla naštěstí skoro vodorovná, jinak bych byl určitě bez klíčů a to by bylo … Zbytek cesty proběhl v klidu, průvodčí sice chvíli trvalo než spočítala kilometry v Plazmově bance, ale byla v pohodě. Vystoupili sme v Holešovicích, a protože bylo dost času, nasedli sme do autobusu a jeli na Prosek. Tam má Plazma byteček. Dali sme si sprchu (každej zvlášť), koukli na internet, jak nám to jede a vyrazili směrem na letiště. Tam už na nás čekali Marta s Michalem. koupili sme ještě Arturovi Level, nechali si zabalit batohy a šli sme se odbavit. Bez problémů. Pak sme ještě asi hodinku čekali na to než nás pustěj do letadla. Stih sem ještě jednu bagetku :) V tom prťavým Boeingu (kam se Michal nemoh vejít) sem samozřejmě seděl jinde než ostatní. Furt nosili ňáký jídlo, za chvíli sem byl nafouklej jak balón. Prokličkoval sem mezi letuškama a modlil se, aby byl záchod otevřenej. Byly oba.

Pondělí 7. 7. 2003

Přistání bylo stejně nudný jako vzlet. Vůbec nechápu, za co ty lidi kapitánovi tleskali. Pravá zábava začala až po výstupu z letadla. Jedna fronta na udělení víza, druhá na pasovou kontrolu. Každá zhruba na hodinku. Kažkou chvíli přilít borec s plnou rukou pasů, že tohle musí bejt hned, obyčejný lidi z fronty počkaj. Počkali, akorát kliďas Michal se ve frontě málem popral s nějakým Holanďanem. Ale víza jsme nakonec všichni dostali (i když sme se s Plazmou klepali, že se jim nebude líbit naše turecký vízum v pase, kupodivu nic neříkali) a všichni prošli pasovou kontrolou. Dokonce i bágly byly všechny a neporušený. Bohužel, než sem se eště se zabaleným batohem vymotal z letištní haly, vytrousil sem někde levelácký cédéčko pro Artura :(

Artur na nás trpělivě čekal před letištěm i s objednaným taxíkem. Byla to zánovní Volha. Sranda byla, když taxikář otevřel kufr, protože byl plnej ňákýho harampádí (později sme zjistili, že to nebylo harampádí, nýbrž plynový bomby – většina aut v Arménii jezdí na plyn). To sem se za břicho popadal. Ale hned mě to přešlo, když sem viděl, že pohodovej taxikář si z toho nic nedělal a ty batohy na ten bordel prostě naházel a víko kufru jen tak lehce přivřel… no to si snad dělá prdel, ne??? Nedělal.

Tak snad pojede opatrně… Asi jel, i kdy mně to tak vůbec nepřišlo, ale když sme zastavili u Arturova paneláku, tak ty baťohy v tom kufru prostě byly… Nechápu…

Arturův barák působí zvenku dost strašidelně. Výtah zrovna nefungoval a my museli s báglama šplhat až do 14. patra. bylo něco mezi 6. a 7. hodinou ranní místního času a Arturovy rodiče i brácha ještě spali. Začínalo svítat. Byt vypadal proti zbytku domu úpně pohádkově. Chvíli sme kecali a pak šli spát. Měli sme toho za celou noc dost.

Vstávali sme asi v jednu odpoledne a Arturova maminka nám připravila něco mezi snídaní a obědem. Hranolky, salám, šunka, arménskej chleba, okurky, rajčata a k tomu vynikající višňovej džus. Nadlábli sme se, a když Michal vyřídil Arturovi všechny pozdravy a vyřešili spolu jeden dva matematický problémy, vyrazili sme na prohlídku Jerevanu. Jako první sme si prohlídli chrám Sv. Grygora-Lusavoviče. Pěknej, nově postavenej, uvnitř prostornej. Pokračovali sme kolem bývalého kina (budova, co vypadá jako knížka rozložená hřbetem nahoru). Prohlédli sme si bývalé Leninovo náměstí, toho času notně rozkopané a opravující se. Měli sme žízeň a tak sme si sedli u stánku a nefungujících fontán a dali si kolu. Viděli sme ještě jeden kostel, trochu menší, ale právě tam probíhala bohoslužba, tak sme se chvíli zdrželi a já kousek natočil. Michala to nezajímalo, a tak se šel podívat dolů k řece, která podle Artura vytéká z jezera Sevan. Když se konečně vrátil, tak z něj vypadlo, že si v ní ani palec nesmočil :). Potom nás Artur zavedl ke Kaskádám. Mohutná stavba kaskádovitých schodišť na kopci. Pod ní restaurace se stejným názvem a docela hezkou servírkou. Dali sme si Jermuk (něco jako naše Matonka) a já s Plazmou ještě ovocný salát. Potom sme se vydali po kaskádách nahoru. Začalo se nějak mračit, báli sme se, že zmoknem, ale nějak nás to obešlo. Na kopci byl park, kolotoče a taky lehce zdevastovaný exempláře vojenské techniky (MiG-19, BMP, T-34, kaťuše a dvě děla) pod obrovskou sochou Matky Arménie s mečem. Cestou zpátky sme se stavili v jakési útulné zahradní restauraci s živou hudbou. Zpěvačka byla naprosto perfektní! Zpívala šansony snad ve všech světových jazycích. Skvělej hlas. Zůstali sme skoro až do půlnoci. Když sme se konečně rozhodli, že půjdeme domů, měli sme v sobě s Plazmou už 3 Kotayky. Docela dobrý místní pivo. Michal pil takovej hnusnej grepovej džus a chvástal se, že toho klidně vypije víc než my piva. Uvidíme. Jo, taky si dal k jídlu jakési kuřecí maso v houbové smaženici. Když mu přinesli takový dva dva malý koflíčky, tak na to koukal dost divně :) My s Plazmou sme si dali hovězí steak Izabela s rejží. Docela to šlo, jen to maso mohlo bejt trochu měkčí. Bohemka rulez! Ale my sme stejně spíš poslouchali zpěv :)

Úterý 8. 7. 2003

V úterý sme chtěli navštívit nějakej chrám mimo město, ale nějak sme to nezvládli, protože sme se vyhrabali z pelechu až v poledne. Odpolední program byl návštěva vodního světa. Hurá! Na koupaliště sme dojeli místní dopravou (všudypřítomné mikrobusy) za pouhých 100 Dramů za osobu (asi 5 Kč). Cestou sme předjeli trolejbus Škoda (první stroj této značky, co sme tady zatím viděli) a hned vzápětí Oktávku. Na koupadle sme se vyblbli. Hned na první atrakci se stal Michal králem Vodního světa. Klasický napnutý lano, na něm kladka směrem dolů do bazénu. Kousek před koncem bazénu byla na lanu zarážka. Plavčík, kterej to nahoře obsluhoval se každýho zeptal, jestli umí plavat (dole čekal dalčí plavčík kdyby ne) a aby se pustil před tou zarážkou. To, co předved Michal, se už nikdo neodvážil napodobit. Prostě se chtěl udržet co nejdýl :)). Jak to s ním cuklo, votočilo ho to a jak spadnul do vody po zádech, to sme prostě nevydrželi a rozchechtali se na celý kolo. To chtělo natočit. I to, jak mu pak ten plavčík dole vynadal. Byla to taková šlupka, že mu to servalo z ruky hodinky :). Pak se s náma bál jít na skluzavku s příznačným názvem Kamikadze. Ta byla super. Museli sme si sundat hodinky, prstýnky a řetízky. Skluzavka byla docela dlouhá a prudká s jedním hupem. Když sem jel poprvé, tak sem nechal nohy dole a přes stříkající vodu sem nic neviděl. Podruhý sem je malinko nadzdvíh a na tom hupu sem tak nadskočil, že málem vyletěl ze skluzavky :). Měli tam i bazén s umělým vlnobitím, což si pochvaloval hlavně Michal. No, nic moc, teda… Ještě sme vyzkoušeli jakou máme sílu. To kladivo jak se s ním majzne do takový páky a ta vymrští takovou kuličku do takovýho teploměru. Moc velkou sílu teda nemáme. Já sem zkoušel i rodeo na umělým bejkoj, ale za chvíli sem byl vysílenej a ještě sem si vodřel kolena. Zavírali o půl devátý. Než sme se dostali domů, bylo skoro deset. Navečeřeli sme se a pal už se nám nikam nechtělo. Před spaním sme ještě cvičně dali DrD.

Středa 9. 7. 2003

Dnes se nám podařilo vstát zase o něco dříve než včera. Něco po deváté. Ale než sme se vyhrabali bylo zase skoro 11. Našli sme gruzínskou ambasádu, bohužel byla středa – zavírací den. Zkusíme to zítra. Super autobusem sme odjeli na výlet do Ečmyazinu. Proč byl super? Protože měl na střeše takový príma plynový bombičky. Jezdí jich po Jerevanu spousta a tak sme se vůbec nebáli :) Ale jel teda jak s hnojem. Do Ečmyazinu sme dorazili asi za hodinu. Bylo něco po druhej hodině odpoledne. A bylo „kurvateplo“, což je nová jednotka pro opravdu teplé počasí. Asi po hodině pěšího putování po památkách Ečmyazinu sme byli nuceni naši stupnici ještě o jednu „kurva…“ rozšířit. V Ečmyazinu se mimo jiné nachází hlavní chrám celé Arménie. Docela pěknej, možná trochu nabubřelej, na můj vkus. Ale musel sem uznat, že ty církevní předměty, který byly uvnitř vystavený (uvnitř se bohužel nesmělo fotit), jako poháry, krucifixy, hergotfagoty a bible atd., to bylo všechno dost vymakaný. Pak sme navštívili ještě tři chrámy, který byly zasvěcený třem pannám, který byly kdysi zavražděný. První chrám byl zasvěcen nejstarší Gayane. Tam byl na rozdíl od chlavního chrámu hrozně ochotnej borec, kterej nám (no, spíš Arturovi) vysvětlil jak to všechno tenkrát bylo a dokonce nám ukázal a dovolil vyfotit hrob samotné Gayane. Venku na nás kromě kurvakurvatepla čekal další borec, kterej měl úžasně nemocnou matku a potřeboval se zbavit takovej príma sady třech kouzelných lahviček. Nejdřív sem si myslel, že prodává ňáký drogy, ale pak z něj lámanou angličtinou vypadlo, že to je svěcená voda, kadidlo a Arménská země. Takové silné trojkombinaci Michal prostě musel podlehnout. Chtěl za to asi 500 dramů. Pakatel :) Ale nejlepší bylo, že když už sme odcházeli, tak si najednou ten borec vzpomněl, že v tom pytlíku, ve kterým ty tři bestsellery Michaloj střelil, si zapomněl všechny svoje peníze. Kolik to bylo nevím, ale rulička to byla pěkná. I když, ty jejich papírky… Každopádně byl štěstím bez sebe, když mu je Michal všechny (snad :) vrátil. Další dva chrámy sme bohužel neviděli zevnitř. ALE!!! Zato sme viděli něco jiného. To něco byl totiž někdo. Lépe řečeno byla :) Ale popořádku. Artur nás neomylně vedl ke druhému chrámu a skončili sme k našemu údivu ve slepé uličce. Už TO bylo divný, Artur se většinou nemýlí… Ale co, řekli sme si, to se stává i v lepších rodinách a chystali sme se obrátit a jít zpátky. Když v tom, kde se vzala, tu se vzala, zavanula naším směrem úžasná, omamující vůně (snad jasmín?). S vůní se k nám blížila krasavice, jakou sme v Arménii ještě neviděli. Fotky to nevystihnou… :) Ale ukázalo se, že je nejenom pěkná, ale taky ochotná, schopná a chytrá. Ďábelská kombinace :) Dovedla nás k oběma zbývajícím chrámům, podala nám velice fundovaný výklad a ještě přitom stačila s Arturem žertovat. Takže ještě vtipná… Prý studuje druhým rokem umění a literaturu. No prostě sme z ní byli úplně paf… kromě Marty, teda :) Řekla nám, že se jmenuje Ani (čti any) a dala nám (ale no tak!) svůj email a dokonce i telefonní číslo!!! Ne, to vám teda určitě neřeknu :) Ehm, úplně sem zapomněl, že sme si ještě před tím dali pauzu na jídlo. Jmenovalo se to Šašlik a bylo to něco jako kuřecí gyros. Docela dobrý, možná trochu suchý. Ale dali sme si k tomu s Plazmou dvě pivka (tentokrát Kilikia), který v tom kurvakurvateplu pěkně zasyčely. Michal, kterej pivo nepije, si dal džus s názvem Tamara, což při jeho přezdívce (Stealth) vypadalo dost divně… asi nějaká forma masochismu :)

Čtvrtek 10. 7. 2003

S Plazmou sme vstali hodně brzo ráno, abysme vyřídili gruzínský víza. Asi o půl desáté. Ambasádu sme našli v pohodě. Dostali sme formulář a informaci, že vízum nás bude stát skoro 30 tisíc dramů ($50). Na zpáteční cestě sme se stavili v internetové kavárně a poslali pár emailů. Po dobrém obědě sme vyrazili k památníku písemnictví. Cestou sme objevili Plzeňskou hospodu. Památník písemnictví byl už naštěstí zavřený, takže sme mohli na chvíli zakotvit v oáze s názvem Pilsner Urquell. Po drahémčepovaném­jednomčeskémpi­vu sme pokračovali k dalšímu pamáníku. Tentokrát to byl památník obětem genocidy. K němu sme se dostali z náměstí Družby přes most sebevrahů kolem kulturně sportovního centra (vypadá z dálky jako loď). Bylo to dost na kopci, takže sme měli Jerevan jako na dlani. Zpátky sme z náměstí Družby jeli metrem. Šli sme opět do té restaurace s tou super zpěvačkou. Aspoň sme doufali, že tam zase bude. Byla tam, zpívala a dokonce se mi i podepsala! S Michalem sme si to rozdali, kdo toho vypije víc, jestli já piva nebo on grapefruitovýho džusu. No, kdo byste řekli, že to vyhrál? :) Jasně, že já, ale bylo to těsně. Michal vypil 7 džusů a já 6 piv, ale objemově sem na tom byl prostě líp :) Ráno mě sice trochu bolela hlavička, ale to bylo asi z toho kurvatepla :)

Pátek 11. 7. 2003

Ráno sme si s Plazmou zase přivstali. Asi o půl jedenáctý sme vyrazili hledat Iránskou ambasádu. Nasedli sme před barákem na maršotku č. 88 a dojeli sme až ke státní opeře. Tam někde poblíž se měla ambasáda nacházet. Chvíli sme bloudili kolem, pak sme se zeptali jedné slečny a ta nám řekla kudy, a že je to hned vedle ambasády USA. Americkou ambasádu sme našli celkem brzy. Iránskou nikoliv. Tak sme tam zase chvíli bloumali až nakonec sme se rozhodli, že se zeptáme jednoho taxikáře. Ten na nás nejdřív nechápavě koukal, pak někam na chvíli odběh, a když se vrátil, tak povídal, že to není daleko, a že nás tam zaveze. Nasedli sme do jeho žigula a nechali se odvézt až k vytoužené Iránské ambasádě. Daleko to teda celkem bylo. Říkali sme si, že bude zajímavý dostat se zpátky :) Chvíli nám trvalo než sme se dostali dovnitř, ale potom nás celkem brzy docela sympatický děda za sklem obdaroval kýženými formuláři. Taky nám sdělil, že bude potřebovat kopii poslední stránky pasu a dvě fotky. Vylezli sem ven a jali se hledati, kde bychom ofotili své pasy. To nám moc dlouho netrvalo. Našli sme takovou zastrčenou kancelář, kde nám Babka Specialistka Xeroxová za celkem 40 dramů udělala co sme potřebovali. Vrátili sme se na ambasádu, vyplnili formuláře a opět přistoupili ke kouzelnému dědečkovi. Ten nám řekl, ať se stavíme v pondělí, kdy už bude vědět, jestli ta víza dostaneme nebo ne. Tak, a teď jak se dostaneme zpátky k Arturovi… Chvíli sme se snažili chytit taxíka, což se nám nepodařilo. Tak sme se vymotali na docela hlavní silnici a zkoušeli se ptát okolo projíždějících maršotek, jestli náhodou některá nejede k opeře. K naší radosti hned druhá jela. Od opery sme se už osmaosmdesátkou dostali až domů. Odpoledne sme jeli navštívit Garni (menší chrám v antickým stylu) a Geghard (klášter vytesaný do skály). U Geghardu sme zůstali až do večera a udělali si tam príma barbecue. Jeli s náma i Arturův mladší bratr Rafael a jeho kámoš Sergej. Ti dva připravili jídlo. Když sem je sledoval, vypadali, že to dělaj poprvé. Nejdřív naskládali prkýnka, který si přivezli z domu, na sebe a pak pod to cpali papír a větvičky. Nakonec se jim to přece jenom podařilo zapálit, když trochu rozestavěli ty prkýnka. Rozhořel se docela slušnej fajrák. Když se hranička rozpadla, položili do pořád ještě slušnýho ohně papriky a lilky napíchnutý na rožně skoro přímo do ohně. Samozřejmě, že byly okamžitě černý. Ty lilky :) Vypadaly jako spálený krysy. Sergej s tím odběhl k vodě očistit to uhlí z povrchu a oheň zatím vesele dohoříval. Konečně Raf vzal maso, taky napíchaný na rožních. K mému údivu oheň ještě víc uhasil a rozhrabal uhlíky, který moc žhavě nevypadaly. Nad to položil rožně s masem a tvrdil, že to za chvilku bude hotový. A bylo. Ani ne za hodinku. Nacpali sme se, proložili to pravou Stoličnou, místním pivem značky Kilikia a bylo nám fajn. Dokonce i ty spálený krysy se daly jíst.

Sobota 12. 7. 2003

Na sobotu byl naplánován odjezd na Aragats. Původně sme chtěli odjet brzy (tzn. dopoledne) což se nám samozřejmě nepodařilo. Nakonec sme odjeli asi až ve 4 odpoledne. Přijela pro nás taková docela obstarožní maršotka zn. RAF. Řidič moc neznal cestu, takže sme se několikrát vraceli. Autíčko bylo značně dýchavičné a do kopce se mu moc nechtělo. Cestou sme několikrát doplňovali vodu do chladiče (dokonce na to padla část naší pitné vody :). Až k jezeru u fyzikálního institutu, kde sme se utábořili, však stejně maršotka nevyjela. Ale bylo to těsně. Zbýval sotva kilometr. Jezero leží ve výšce 3250 metrů nad mořem, takže to byl docela solidní výkon :) Došli sme tam těsně před osmou večer a ještě než sme rozbyli tábor sme si dali v místní maringotkové restauraci večeři. Artur nám doporučil Chaš. Když to přinesli, s vodkou samozřejmě, zjistili sme, že to je ovar. Všichni se ošklíbali, ale mě to docela chutnalo, i když normálně ovar moc nemusím. Potom sme si ještě dali vynikající bylinkovej čaj. Jezero bylo logicky studené, takže sem tam vlez sotva po kotníky a byl sem okamžitě vyfocen. Pro tábořiště sme zvolili místo asi 100 m od jezera. S Plazmou sme si machrovsky ustlali pod širákem, Artur byl ve stanu s Martou a Michal měl svůj speciální (jako všechno co měl). Když mě asi ve 2 v noci probudili moje cvakající zuby, vysoukal sem se ztuhle ze spacáku a zuřivě hledal v batohu, co bych si ještě moh oblíknout. Moc toho nebylo, ale zachránilo mě to před jistou smrtí…

Pondělí 13. 7. 2003

Ráno sem se nemohl dočkat až už budeme stávat. Když se konečne Plazma chvíli po šesté probudil, musel sem asi deset minut běhat kolem, abych se přestal klepat zimou. Sluníčko bylo ještě za horama a byla kurvazima :) Než sme vyrazili na cestu k vrcholu, bylo 7 hodin. S Plazmou sme brzy nechali zbytek výpravy za sebou a celkem v pohodě sme v 9 hodin zdolali jižní vrchol. Trochu sme si oddychli a Plazma právě začal hledat v průvodci kudy bychom se nejlépe dostali na vrchol severní (ten nejvyšší), když v tom jsme zahlédli postavu, kterak si to štráduje směrem k nám. Nejdřív sme si mysleli, že je to někdo od nás, ale podle rychlosti jakou sme se jim ztratili z dohledu se to zdálo velmi nepravděpodobné. Když postavička dokráčela až k nám, zdvihla ruku na pozdrav a zahučela něco jako: Ahoj! To mě dostalo… I vzhledem ten člověk připomínal Čecha. Už už sem na něj chtěl spustit svojí mateřštinou, ale na poslední chvíli sem si to rozmyslel a zeptal sem se ho anglicky odkud je. Nerozuměl a to mě dostalo podruhé. Nejdřív sem si myslel, že na vině sem já a moje výslovnost, ale ukázalo se, že anglicky pravdu neumí. Zkusil sem to teda pa-růsky a konečně se chytil. Vyklubal se z něho zaměstnanec fyzikálního ústavu a člen místní horské služby. Poradil nám nejen kudy nejlépe na severní vrchol, ale také za jak dlouho bychom to měli stihnout. A tak sme si s Plazmou řekli, že to zkusíme. Cesta vedla nejdříve do sedla mezi jižním a západním vrcholem. Nahoru bych to jít nechtěl. Ze sedla přímo dolů do kráteru, který mezi všemi vrcholy vytvořil údolí o průměru zhruba 1 km. Snažili sme se jít po sněhu, takže sme byli dole celkem rychle. No vlastně, jít… Plazma se asi v půlce zabořil do sněhu hodně nad kolena a sednul si. Pak vyprostil nohy ze sněhu a vstal až dole :) Ale vyváznul jen s trochu spálenýma rukama a dost rostrhanýma kalhotama na pr…

Dalším úkolem bylo dostat se do sedla mezi východním a severním vrcholem. To už bylo těžší, ale nakonec sme se tam přeci jen vydrápali. Začínalo se kazit zatím jinak krásné počasí, ale co nám zkazilo náladu byl pohled na severní vrchol. Jak se tam sakra dostaneme? Původně sme chtěli jít po hřebeni, ale to se nám zdálo dosti prudké, a tak sme usoudili, že bude lepší jít po stráni od jednoho hřebeni ke druhému a zase naopak. Jak Plazma trefně poznamenal: Traverzovat…

A to byla kurvakurvachyba!! Proč? Protože ona stráň byla něčím, co sem asi v půlce pracovně nazval „Štěrkopád“. Malé i velké kameny ve slšné vrstvě na strmé stráni, a nikdy nevíš, kterej pod nohou ujede. Nebo pod rukou, protože sme nešli, ale lezli po čtyřech. Když sme byli skoro v půlce, kdosi se objevil v sedle, které sme opustili asi před hodinou. Vydal se samozřejmě po hřebeni a když sme byli kousek za půlkou, on už byl nahoře :( To mě teda bohovsky na… S vypětím zbytku svých sil sem se doplazil k levému hřebeni. Byla to asi nejnamáhavější část celého výstupu. Jednu chvíli sem si už říkal, že na to nemám, že to prostě vzdám. Když sem dolezl ke hřebeni, klepali se mi nožičky, ručičky a kdoví co ještě… Ale! K mé převeliké radosti sem se ocitl na krásné klikaťoučké cestičce, která ovšem ze zdola vůbec nebyla vidět. Plazma mě nenásledoval a dál urputně bojoval se štěrkopádem. Vypadal jako pavouk. Na mé rady, aby šel taky po hřebeni vůbec nereagoval. V mžiku sem byl daleko před ním a se zájmem z vrchu sledoval, jestli vydrží…

Počkal sem na něho v místě, kde štěrkopád končil, asi 100 metrů pod vrcholem. Když ke mě konečně doplaval, byl úplně hotovej. Zeptal sem se ho, jestli půjde až nahoru. Svalil se na zem a zahuhlal: „Jasně, jen si maličko odpočinu.“ Šel sem tedy napřed. Poomalu, ale jistě sem dorazil na severní vrchol Aragatsu. YEEESSSSS!!!!!, zařval sem, až se to rozléhalo po celé Arménii. I Plazmu to probudilo a začal šplhat za mnou. Když opadlo opojení, přišlo překvapení. Asi 100 metrů stranou se v mracích ztrácel o něco vyšší vrchol s ještě větším křížem a člověkem, který nás cestou předhonil. Ale když sem viděl, jaká cesta tam vede, řek sem si, že na to se můžu vy…

Počkal sem na Plazmu, kterej si zase hned lehnul, i když teda skoro nebylo kam. Při pohledu na vyšší vrchol jen zavrtěl hlavou. Za chvilku si s hůlčičkou přihopkal ten borec, co nás tak zahanbil. Dal sem se s ním do řeči a dozvěděl sem se, že k tomu vyššímu vrcholu to je sice trochu „dangerous“, ale ne až tak moc těžký. Vrátila se mi trocha síly a s ní i špetka odvahy. Zkusím to.

Plazmu sem nechal odpočívat a šel sem na to. Byl sem dost vyklepanej a unavenej, takže mi to tam i zpátky trvalo skoro 40 minut! Ale podařilo se!!! Zhruba ve 13:30 sem stanul na nejvyšším místě Arménie. Plazma z mých unavených očí usoudil, že to za to nestojí a tak, když sem si trochu odpočal, vydali sme se na zpáteční cestu. Ta už nebyla tak namáhavá, jen bylo potřeba dávat si sakra pozor, kam člověk šlape. Ale i tak, když sme doklouzali na dno kráteru, sme toho oba měli dost. A to nás čekal výstup do sedla. Po sněhu. Nic moc. Museli sme zastavovat skoro každých 50 metrů, hlavně kvůli mě, protože sem byl fakt hotovej. Ale věděli sme, že je to poslední stoupání a dál už to bude jenom z kopce.

Ze sedla už to šlo samo. Zase jízda po sněhu (Plazma už si tentokrát radši nesedal) proložená jen skvělou technickou vložkou po kamenitém úbočí jižního vrcholu, který sme obcházeli. Řek sem, že už těch kamenů mám plný zuby a tak sme slezli dolů a šli pěkne po travičce. To byla pohoda. Do tábora sme dorazili asi v 6 večer. Maršotka pro nás měla přijet až v 8 a tak sme se ještě před sbalením stihli podělit o zážitky. Začal sem trochu pokašlávat…

Sbalili sme se a vyrazili maršotce naproti. Potkali sme ji zhruba na stejném místě, kde sme ji včera opustili :) Řidič si tentokrát vzal na pomoc zřejmě svého syna. Ale nebylo jí třeba, protože z kopce jela jako namydlená. Domů sme dorazili v pořádku, což s povděkem kvitovali zejména Arturovi rodiče :)

Úterý 14. 7. 2003

Dopoledne sme s Plazmou a tentokrát i s Michalem opět navštívili Iránskou ambasádu. Kouzelný děda nám sdělil, kam máme jít zaplatit těch 26 dolarů „for any person“ za vízum. Bohužel, iránská banka MELLAT byla dost daleko, takže s potvrzením o zaplacení sem budeme muset zase zítra, protože dnes to určitě nestihneme. No nic, jeli sme do tej iránskej banky. Tam proběhlo vše bez problémů. Ještě sme se stavili do kavárny na internet, kam už s námi Michal nešel. Když sme dorazili domů, Michal tam ještě nebyl. Nejspíš zabloudil. Ale za chvíli přišel a tvrdil, že tu byl už před půl hodinou, ale nikdo mu neotvíral, a tak se šel ještě projít. Kdo ví, kde zvonil :) Až do večera se nic moc nedělo. Večer sme šli do hospody. Dali sme si do nosu. Navrch ještě spešl pohár – karamelovej… Bylo v tom ňáký kandovaný ovoce. No prostě hnus. Domů sme došli asi v jednu v noci a to už sem byl strašně nafouklej…

Středa 15. 7. 2003

01:35 – Průjem. 02:08 – Kurvaprůjem. 02:43 – Kurvaprůjem. 03:21 – Kurvaprůjem. 04:15 – Kurvakurvaprůjem. 05:10 – Průjem. 06:27 – Kurvaprůjem. 06:52 – Průjem. 07:37 – Kurvaprůjem. 08:05 – Kurvaprůjem. 08:46 – Plazma mi dal ňáký pilulky proti průjmu. 08:53 – Kurvaprůjem. Beru si další Plazmovu pilulku. 09:41 – Kurvaprůjem. Plazmova pilulka. 10:48 – Průjem. Plazmova pilulka. 10:56 – Vyrážíme s Plazmou na Iránskou ambasádu. Trochu to ve mě vře, ale držím se. 12:04 – Dorazili sme na ambasádu. Předali doklad o zaplacení a nechali tam pasy. Máme se pro ně stavit zítra ve 12:40. Vracíme se co nejkratší cestou domů. Je kurvateplo, ale pořád se držím. 13:14 – Sme doma. Vydržel sem to! Ani sem hned nešel na záchod. 13:35 – Kurvaprůjem. Plazmova tabletka. 15:26 – Průjem. Plazmova tabletka. 15:49 – Plazma s Michalem a Martou jdou do města. Já zůstávám, piju čaj a píšu deník. 17:29 – Kurvaprůjem. Plazmova tabletka. Poslední. Ne že by jich víc neměl, ale nesmí se jich brát víc než 8 denně. 19:11 – Kurvaprůjem. 19:32 – Průjem. 21:27 – Kurvaprůjem. 22:33 – Konečně se vrátili z města a přinesli Arturovy DVD mechaniku a nějaký DVD a CD. Plazma taky sehnal iránskýho průvodce v angličtině a iránskou mapu. Až do rána už sem nešel na záchod :)

Čtvrtek 16. 7. 2003

Ráno sem měj ještě trochu průjem, ale už to byly jen poslední záchvěvy. Plazmovy pilulky zvítězily!! Pro pasy sme vyrazili a něco dřív, protože sme se chtěli stavit ještě na internet a Artur spěchal, abychom do těch lázní vyrazili co nejdřív. Pasy i iránským vízem sme dostali o něco dřív a tak sme zamířili do našeho oblíbeného Cyber Café. Poslali sme pár emailů a pak sme ještě zkusili zjistit, kde by se dali zakoupit lístky na autobus do Teheránu. Chvíli sme bloumali centrem Jerevanu, až sme narazili na kancelář Aeroflotu. Tam budou určitě vědět všechno. Energická ruska nám nejprve lámanou angličtinou vysvětlila, že oni teda opravdu autobusový lístky do Iránu neprodávaj, ale pak nám poradila (sem to říkal :), ať se zeptáme v hotelu Erebuni. Tam na nás paní nejdřív divně koukala, co že to po ní chceme a nakonec z ní vypadlo, že se to dá koupit jedině na autobusovým nádraží. V mapě sme našli, že to je daleko a tak sme nákup jízdenek nechali až po návratu z lázní. Domů sme přišli asi o půl třetí. Všichni už na nás čekali a tak sme se rychle sbalili a ve 3 sme už s batohama na zádech šli najít nějakou maršotku, která by nás odvezla. Po chvilce chození a dohadování se s řidičema se Artur namíchnul a vrátili sme se až k jeho paneláku. Tam se domluvil s jedním taxikářem, kterej nás nacpal do svojí Volhy, i když už měl v kufru 2 velký bomby. Plynový. A jeli sme. Ani to netrvalo moc dlouho. Dojeli sme k sanatoriu nějakýho Lazareva, který zvenku vypadalo dost nevábně, ale zevnitř to bylo o něco lepší. Vlezli sme do haly a Artur šel vyřídit náš příchod do kanceláře. Chvíli mu to trvalo, a pak nás všechny zavolal dovnitř. Tam sme zase chvíli seděli. Koukali na nás dvě slečny spoza mnoha vrstev papíru, potom sme něco podepsali a zaplatili každý 21 tisíc dramů. A přesunuli sme se do další kanceláře. No, spíš ordinace. Tam z nás vytáhli kromě čísla bot snad úplně všecko, zvážili nás a změřili tlak (všichni sme ho měli zvýšenej, až na Michala, kterej ho měl vysokej :). A bylo to. Byli sme přijatý. Dostali sme klíče a šli sme se ubytovat. Pokoje byly po dvou s koupelnou a záchodem. Teplá voda bohužel netekla. Sprchy byly pro celé sanatorium jen jedny. Bohužel „něrabótaly“. Jídlo v ceně, čtyřikrát denně :) V 9 snídaně (většinou tvaroh a menší teplé jídlo), ve 14 hodin oběd, v 19 večeře a v 21 ještě kyselý mlíko (to skoro nikdo nepil :). Ke každému jídlu čaj, arménský chleba a zelenina. Večer sme trochu Doupovali a pak už na kutě.

Pátek 17. 7. 2003

Marta, Michal a Artur šli po snídani nakoupit do nejbližšího města. Přišli až těsně před obědem a tvrdili, že ušli 15 km. Koupili meloun a nějaké sušenky. Meloun sme snědli a šlupky narvali Michaloj do krabičky od jeho sušenek :) Přišel na to až druhej den… Večer nás pozvali ženský ze sedmičky na kafe. Artur si s nima výborně pokecal a občas nám i něco přeložil :) Ale nejlepší byl Michal a jeho ruština. Nevím jak to dělal, ale rozuměli mu všichni. Hráli sme karty, pili pivo, cpali se dobrotama a bylo nám fajn.

Sobota 18. 7. 2003

Po snídani sme všichni (kromě Michala, kterej balil ženský u vodopádu :) vyrazili zase na nákup. Koupili sme zase melouna a tentokrát ještě 3 flašky vína, protože sme chtěli ženským ze sedmičky oplatit pozvání. Odpoledne sme se zúčastnili exkurze do blízké vodní elektrárny, která byla celá vytesaná do skály. Na večer Michal pozval ještě ty baby od vodopádu (Suzi a Diana z pokoje č. 1). Byli sme u Michala a Artura na balkóně (u nás byl děsnej bordel :). Bylo tam celkem těsno. Vypili sme 2 flašky vína snědli skoro celej meloun a šli spát.

Neděle 19. 7. 2003

Po obědě sme nasedli do maršotky a vyrazili k jezeru Sevan. Tam sme si nejprve prohlédli kostelík na poloostrově a pak se šli vykoupat. Voda byla čistá, ale celkem studená. Dlouho sme v ní nevydrželi. Pak sme si pinkali a kopali kopačákem na pláži, abychom rychleji uschli. Když sme se chystali k odjezdu, uviděli sme přicházet podezřelé osoby s batohama zn. GEMMA (reklama :), kterých měli různě zastrkané PET flašky s vodou. To musej bejt češi! Oni taky trochu zpozorněli a tak sem to na ně vybalil: „Nejste náhodou češi?“ – „No jasně, vole!“, ozvala se užaslá odpověď. To bylo radosti. Maršotka s ostatníma na nás sice chvíli musela čekat, ale dozvěděli sme se, že sou z Brna (3 kluci a 1 holka), a že to byli oni s kým sme se asi o den minuli na Aragatsu. Málem sme se s nima zapomněli vyfotit. Řílali, že už sou v Arménii podruhý, a že jeli po zemi přes Turecko a Gruzii. Chtěli s náma na pivko, ale na nás čekali ostaní. Tak sme se rozloučili a jeli zpátky do sanatoria v Arseni. Večer nás zase pozvali holky ze sedmičky. Naučili nás mimo jiné hru Madam – Messier.

Pondělí 20. 7. 2003

Po snídani sme opustili sanatorium. Michal s Plazmou a Suzi jeli jedním taxíkem přímo do Jerevanu, já, Artur a Diana se svou maminkou sme se v druhým taxíku stavovali ješte v Abovianu, kde Diana bydlí. Když sme přijeli k jejímu baráku, pozvali nás na kafe. Neodmítli sme :) Kafe se rozrostlo o meloun, džus, nanukáč, banán, koňak atd. Takže sme tam s Arturem zkejsli asi 2 hoďky. Artur si asi s Dianou skvěle pokecal, protože občas taky něco přeložil. Do Jerevanu sme přijeli asi v 5 hodin. Michal si sbalil věci a večer sme eště vyrazili do hospody. Přišli tam eště Tigran a jeho přítelkyně. Oba studují v Čechách, takže sme jim občas rozuměli. V restauraci byla legrace, protože Michal si klasicky vymejšlel s džusama a ta servírka mu to moc nežrala :) Domů sme přišli včas, rotože Michalovi ráno letělo letadlo. Artur s ním odjel na letiště asi ve 2 v noci.

Úterý 21. 7. 2003

Ráno sme s Plazmou vyrazili na autobusový nádraží koupit lístky do Teheránu. Tam nám bylo sděleno takovým kompetentním dědou, že oni tam lístky neprodávaj, že odsus jen odjíždí autobus. Lístky se prej prodávaj v hotelu Erebuni. Takže zpátky :) V hotelu Erebuni nám nejspíš ta samá ženská, co nám před tím tvrdila, že lístky na autobusáku, řekla, že ve třetím patře, pokoj číslo 312. No nic. Stává se i v lepších rodinách. Hlavní věc, že lístky sme koupili a to hned na druhý den, jeden za 30 dolarů. Stavili sme se eště do SFC (Southern Fried Chicken) na kuřecí křidýlka s hranolkama a šli si na chvíli odpočinout domů. Artur byl eště v práci a tak sme pak šli eště do města. Naposledy sme si prošli Jerevan, nakoupili ňáký blbosti a zase domů. Marta byla eště navštívit ňáký Michalovi známý a přišla taky až večer. Do hospody se jim pak už nechtělo, tak sme se najedli doma a koukli na Blaník.

Středa 22. 7. 2003

Ráno sme se s Plazmou sbalili, rozloučili se a vyrazili na autobusák. Tam sme čekali až se objeví bílé Volvo (nebo Benz :), jak nám řekli v cestovce. Čekali sme dlouho a netrpělivě. Volvo nakonec přijelo, ale nebylo bílý. Ale mělo logo cestovky TATEV. Naložili sme se a s mírným zpožděním odjeli směrem k iránským hranicím. Cesta byla dlouhá a hodně kopcovitá, ale na hranice sme i přes to dorazili asi v 8 večer. Což bylo blbý. Doufali sme, že překročíme hranice až další den, aby se nám úterek už do těch 5 dnů v Iránu už nepočítal. Prohlídka byla zdlouhavá. Počítal sem to, a jenom pas mi kontrolovali celkem 10×. Na arménský straně se dokonce ňákej neuniformovanej machr snažil v mým pasu něco odhalit ultrafialovou lampou :) Vyplnili sme 2 vcelku titěrný formuláře a nairánský straně chtěli otevřít naše batohy. Ty sme jim sice otevřeli, ale borec se do nich ani nepodíval. To bylo dobře. Naše slivovice by mu asi moc nechutnala. Prošli sme!!!! Na druhé straně nás však čekalo nemilé překvapení. A to v podobě jiného autobusu, než kterej nás přivez na hranice. Hm. Nechali sme tam Jermuk a kolu, Jirka Otce prasátek a já svoje skvělé Axony… :(

Jinak, překrásný hory na hranicích.

Odjeli sme chvíli po 11 hodině.