hlavní strana

Súdán – země ve stínu egyptských faraonů

Sepsal Jindra Nebojsa

Něco na úvod…

Cestovat do Súdánu – proč vůbec, není to divný nápad? Vždyť na světě je tolik lákavějších, přístupnějších zemí… Kdo by tam s tebou jel? Proč s tím vůbec ztrácíš čas? Takové a podobné otázky jsem slyšel mnohokrát a vždy jsem se jen usmál. Počkejte a uvidíte.

A je to tady. Tři dny před koncem roku, kdy většina lidí tráví volno mezi svátky a tráví i fyzicky spousty vánočních dobrot, se do tohoto Súdánu vydávám. A vůbec nejedu sám, ani ve dvou či ve třech. Je nás bez jednoho deset a nebýt nešťastné náhody, byla by nás desítka rovná.

Jsou tu se mnou moji věrní spolucestovatelé, se kterými jsem toho projel již spoustu. Míra, Plzeňák s bříškem, se kterým jsem šlapal po horách v Patagonii, Ugandě či Venezuele a projížděl brazilské dálky od Amazonie po Rio. Honza, který si v tomto s Mírou v ničem nezadá. Leoš je se mnou na třetí cestě a Lenka s Bárou alespoň podruhé. A mám tři úplné nováčky, Pepu s Magdou a paní Evu, nejstaršího člena naší výpravy.

Do spousty zemí se může člověk vydat tak, že se prostě sbalí a jede. V Africe ovšem mnoho takových zemí není a náš Súdán se mezi ně rozhodně nemůže počítat. Stačí si otevřít jediného dostupného průvodce a hned je jasné, že bez podpory přímo na místě činu by to byla akce těžce realizovatelná. Dostaneme vůbec vstupní vízum? Je vůbec možno vyřídit všechna ta povolení, která na nás působí, jako by byla z jiné planety? Registrace pasu – bratru padesát dolarů, povolení fotografovat, povolení se pohybovat, archeologické povolení, dolárky se budou kutálet a ještě jsme nezačali.

Ale hlavně jak na to… A s kým… Podaří se zkontaktovat toho pravého? První pokus byl nadějný, ale jen do doby, než došlo na peníze. Borec se jmenoval Midhat a napsali jsme si toho spoustu. Jen jsem z něho stále nemohl dostat, kolik za všechny své služby bude chtít. A pak to přišlo! Zatočila se mi hlava, protože Midhatova představa převyšovala o dost dokonce i to, kolik stál celý zájezd. Byl jsem zase na začátku – bez pomoci na místě to nezvládnu a pokud každý z těch třech či čtyřech jediných turisty se zabývajících a dostatečně schopných lidí bude ochoten pomoci jen tehdy, koupím-li si u něho celý balík za cenu, kterou za to platí bohatí němečtí či japonští turisté, pak to mohu zabalit. Stornovat letenky, vrátit lidem peníze a začít rok 2012 s padesá­titisícovou ztrátou… Ne, ještě ne – ještě zbývá trochu času, pár měsíců, za další pokus to stojí!

Druhý člověk, kterého jsem se pokusil oslovit, vůbec neodpověděl, ale pak přišel na řadu Waleed. Díky Waleede, díky moc. Také jsem ze začátku nevěděl, jestli budu schopen naplnit tvé finanční představy, i u tebe to bylo na samé hraně toho, co jsem si mohl dovolit, ale jakmile jsme se dohodli, všechno fungovalo a se vším jsi mi pomohl. Zachránil jsi mi, málo rozvážnému člověku, který chtěl udělat pro sebe i pro lidi kolem mne pěknou akci o třetinu levněji než ostatní a přitom netušil, že to nebude tak jednoduché, zachránil jsi mi mnohé. Hlavně důvěru těch, kteří na moje schopnosti spoléhali. Vše se dá napravit, ale ztracená důvěra se vrátí jen málokdy.

Ještě nebylo vše překonáno, naše skvělá letecká společnost Egypt Air jako téměř vždy zamíchala se svými lety a zase mi to trochu zkomplikovala, ale i to se podařilo zvládnout. Prostě si na letišti pobudeme trochu déle…

A tak teď můžeme vyrazit! S vízy v pase a s očekáváními, o kterých nevíme, jak se naplní. Den odletu je sice pošmourný a vůbec naprosto nevábný a nevánoční, pro nás ale ideální. Pár stupňů nad nulou znamená, že pokud se nestane něco mimořádného, letadla by měla létat! A taky že jo – všechno je jak má a my se po nudném a dlouhém odpoledni na káhirském tranzitním letišti nacházíme v letadle směr Chartúm.

Letíme do země, která je jiná, než byla, když jsem tuto cestu začal plánovat. Není to již největší země Afriky, neboť právě v tomto roce došlo k rozdělení súdánského území na dva nezávislé státy. Na jihu vznikl již padesátý pátý stát Afriky – Jižní Súdán. Pokud to pomůže uklidnění situace, pokud tím skončí neustálé třenice a věčné poloválky mezi nesmiřitelnými protivníky, pak je to dobře. Pro nás je zatím jižní část bývalého státu neaktuální – my si vystačíme s historickou částí severní. Ale jednou, kdo ví?

První den – a jsme tady…

Přílet do Chartúmu probíhá naprosto hladce, i když po desetihodinovém čekání v Káhiře jsme všichni pořádně unavení. Waleed již na nás čeká a to dokonce ješte před pasovou kontrolou, což by jinde bylo možné jen stěží. Je to opravdu dobrý borec, o tom nás přesvědčuje od první minuty, tady není třeba mít žádné obavy.

Čeká s námi, než dorazí naše batohy, kupuje nám vodu na první uhašení súdánské žízně, v pohodlném minibuse nás odváží do hotelu s krásným velkým foyae, kde se v pohodlných křeslech prodřímáváme asi do sedmi hodin.

Platím mu vše, na čem jsme se domluvili a navíc měním každému ze svých spolucestovatelů dvě sta dolarů ve výtečném kurzu 4,25 místo bídných oficiálních 2,7. I toto svědčí o Waleedově poctivosti, kdyby nám dal méně, neudělali bychom s tím vůbec nic. Já sám měním celé čtyři stovky dolarů, ale již po prvém dni bude zřejmé, že jsme to všichni přehnali, úplně bychom vystačili, kdybychom si každý vyměnili půldruhého sta. Ale toto se bude moci zhodnotit až za deset dní, nyní jsme na samém začátku putování zemí, kde jsme nikdo nikdy nebyl a jsme plni očekávání, jaká bude.

Budeme mít tři vozítka a vypadají moc pěkně. Žádné staré herky, kterými jsem toho už spoustu procestoval. Tyhle Toyoty se téměř lesknou novotou! Seznamuji se s průvodcem Mortadou – jak si to jméno vůbec zapamatovat, snad jedině ve spojení s mortadelou, nic jiného nefunguje. I tak se musím o jeho jménu ještě nejméně dvakrát ujistit.

Asi v osm hodin je vše připraveno a my vyjíždíme směr Dongola. Poté, co jsme se úspěšně vymotali z chaotického ruchu hlavního města, provoz téměř ustává. Dvě výjimky ale potvrzují pravidlo: silnici ucpávají spousty vojáků, mnozí mávají prapory, uprostřed vojenská dechovka, prostě armáda má evidentně nějakou slávu. A za chvíli o něco menší skupina běžců v civilu, nicméně asi to také jsou vojáci či něco podobného, kdo jiný by tady v poušti běhal! A pak už jsme opravdu téměř sami. Projíždíme pouští a zastavujeme poprvé u pěkných termitišť. Je to úplně první ukázka užitečnosti našich terénních vozů – bez nich by to bylo všechno hodně těžké, ne-li úplně nemožné, což se za chvíli ukázalo v areálu Staré Dongoly, místě raně křesťanského království Makuria. Před návstěvou Staré Dongoly se ale ještě stavujeme na oběd v městě El Debba, v hospodě přímo naproti tržišti. Je to naše první súdánské jídlo, první posezení v místním stravovacím podniku a o tom se sluší tedy něco napsat.

Dáváme si kuře, je dobré a levné. To ještě nevíme, že kuře bude naším osudem až nepříjemně často. Ale to není to podstatné, důležitější je vědět, že ať si dáte cokoli, pravděpodobnost, že k jídlu dostanete příbor nebo alespoň lžíci, je naprosto minimální. V Súdánu se jí zásadně rukama, tedy jen jednou rukou, pravou. Levá tu slouží k něčemu zcela jinému… Což o to, jíst kuře se zdejšími výbornými chlebovými plackami rukou, to nám nikomu problém nedělá, hlavní zkoušky ale přijdou později při konzumaci tekutějších, kašovitých luštěninových jídel. Vyhnout se tomu nedá prostě proto, že na mnoha místech nic jiného k jídlu není.

Stará Dongola je moc pěkné místo kousek od Nilu, na řeku jsou odtud krásné vyhlídky. Ještě před areálem je staré pohřebiště se zvláštními vysokými hroby i obyčejnými malými s urovnanými kamínky nahoře. Tady se ale zastavíme až při cestě zpět. Před návštěvou samotného areálu si musíme vyzvednout jednoho ze strážců, který pak s námi zůstává po celou dobu našeho potulování se v tomto prastarém místě. Vůbec registrace kohokoli je tu strašně důležitá věc. Myslím, že bez toho, že to za nás Waleed všechno zařídil předem, bychom nejrůznější povolení sháněli v Chartúmu nejméně týden.

Pod zbytky hradeb vidíme torza sloupů značících, že tam kdysi stály křesťanské chrámy. A právě od nich se nám poprvé otvírají působivé pohledyna Nil. Ty nás budou provázet ještě po několik dalších dní. Stará Dongola je místo, kde stále probíhají vykopávky, takže třeba nedávno byly odhaleny zbytky Královského paláce. Nejzachovalejší stavbou je ale zdaleka a ze všech stran viditelná Trůnní hala, dvoupatrová budova nejasného poslání, která byla později za islámských dob přeměněná na mešitu. Dovnitř se dostat nemůžeme, dveře jsou na zámek, ale i pohledy zvenčí za to stojí. Samozřejmě, srovnávat Starou Dongolu s ruinami známých antických měst asi nejde, ale díky své poloze to pro nás je moc pěkná hodinka.

Další asi neplánovaná zastávka je u početného stáda velbloudů, kousek od naší na sever vedoucí silnice. Zde totiž prochází trasa karavan, směřujících do Egypta. Cesta jim trvá přesně čtyřicet dní. První den v Súdánu jsou velbloudi jistě velmi vděčným objektem a my se jednomu z jejich mužů odvděčujeme několika ibuprofeny na jeho bolavá záda.

Ani další a poslední pauzička v původním programu nebyla. Vesnice či městečko Al Khandaq je opuštěny shluk rozpadávajících se staveb, jimž vévodí stejným způsobem času podléhající pevnost, postavená kdysi ještě křesťany a znovu opravená Turky. Dnes už ji asi neopraví nikdo…

V současné, nové Dongole, se již jen máme ubytovat a ukončit první, náročný den. Ubytovat se tu ale není žádná sranda, žádná věc okamžiku. Než nás přihlásí kdesi na jakési Security a ti nás schválí, uplyne téměř hodina. Ale pak už ale konečně bydlíme a můžeme vyrazit na pozdní večeři. Pro většinu zase sázka na jistotu – kuře, dva odvážlivci volí rybu a vyhrává to tentokrát Míra, který si dává jehněčí klobásky. Donesli mu jich spoustu a měl to moc dobré. Nutno říci, že takto dobré klobásky se již nikde nepodařilo zopakovat.

Voda v hotelu teče sotva malým čirůčkem a teplá již není vůbec, ale to základní se umýt dá. Pak ještě repelent, protože komáři kolem mě krouží jako supi. Samozřejmě Autan je spíše přitahuje, než odpuzuje, je nutné použít silnější ráži. Pětadevadesáti procentní elixír z oranžové lahvičky je sázka na jistotu.

Něco málo z historie – poprvé

Není smyslem těchto řádků opisovat zde podrobně dějiny Súdánu, na to nemám ani čas, ani chuť, ani dostatek znalostí. Ale je třeba, aby si ten, kdo toto povídání bude číst, dokázal každé místo, o kterém se zde dočte, někam zařadit, aby věděl, v jaké době bylo v rozkvětu a odkdy se nad ním hromadí jen pouštní písky. Nebudu psát o věcech, které se nás netýkají a pokusím se být stručný tak, jak to jen jde…

Za Núbii se historicky považuje oblast ležící jižně od prvního nilského kataraktu v Asuánu. Staří Egypťané ji nejdříve nazývali Zemí luku, díky střeleckým dovednostem zdejších obyvatel, později ji překřtili na zemi Kuš. Objeví-li se tedy někde v tomto textu spojení jako „kušitští králové“ a podobně, je to totéž, jako kdybychom použili slovo „núbijští“, ale historicky přesnější.

Nechci psát nic o prvních sběračích kořínků a primitivních lovcích, o dějinách ztrácejících se v domněnkách a šeru minulosti. Pro nás je jako začátek důležitá doba, kdy se v druhé polovině 3. tisíciletí před Kristem egyptská Stará říše dostala do krize a to umožnilo vznik první známé domácí núbijské říše, prvního království, kultury Kerma. Vůbec, celá dávná minulost Núbie je spjata s historií starého Egypta – vzkvétal-li Egypt a byl-li silný, nebyl prostor pro rozvoj a prosperitu samostatné Núbie. Ale vždy, kdy se ocitl v krizi, kdy domácí chaos způsobil jeho dočasné oslabení, nastala šance pro núbijské znovuzrození.

Za doby své prosperity se Kerma zmocnila území nejen jižně od třetího nilského kataraktu, ale zahnala Egypťany vysoko nad pevnůstky u kataraktu druhého. Téměř sedm století trvalo, než si mocný severní soused srovnal své záležitosti, pak ale vznikla kolem roku 1550 před Kristem Nová říše a ta udělala s núbijským královstvím rychlý proces. Armáda faraona Thutmose I Kermu vyplenila a jeho syn Thutmose III rozšířil svou říši až k pátému nilskému kataraktu. Více než čtyři století ovládali Egypťané toto území a za tuto dobu zde vzniklo mnoho jedinečných chrámů. Egyptská kultura zde byla přijata za vlastní, počínaje vírou a konče písmem…

Naše cestování se nyní se nyní bude odvíjet v oblastech, kde egyptská nadvláda zanechala své stopy nejvýrazněji, nesmíšená s pozdějšími domácími kulturami. Nechám tedy prozatím toto historické povídání být, a jakmile přijde vhodný čas, opět se k němu vrátím.

A silnice je minulostí…

Ráno se nám sice daří trochu zaspat, ale daleko více zaspal kuchař v místním hotýlku, takže o snídani v půl osmé si můžeme nechat jen zdát. Nakonec doráží s pěkným, pouze půlhodinovým zpožděním. Za další čtvrthodinku je i pomodlený, přináší vajíčka a začíná něco dělat. Je z toho omeleta s plackou a není to moc dobré. Zato na místním tržišti o chvíli později, to je jiná káva. Čerstvě usmažené těsto asi vzhledem ke kvalitě používaného tuku není právě moc zdravé, zato chutná výborně, stejně jako kávička. Pro příště bude mít tržiště vždycky přednost, to je jasný výsledek dnešního rána.

Tržiště a jeho okolí je samozřejmě vždy zdrojem mnoha krásných setkání a zajímavých snímků, zvláště když jsme v zemi první či druhý den. Nemůže být větší kontrast než moderní auto a koňský povoz, který se jen tak nechce nechat předjet. A přesně tak to tady ve městech je.

Po hodince ve městě míříme opět do pouště. Z několika zastávek je nejkrásnější vyhlídka nad Nilem, kde kroutící se řeka ustupuje bílým plážičkám a celé panoráma je jako z pohádky. Co na tom, že ty plážičky jsou možná pro krokodýly, ale určitě ne pro lidi. Jakmile se opět rozjedeme, tak se ihned navzájem ztrácíme. Zatímco já s vůdcem Mortadou jedeme nejkratší cestou, ostatní si to trochu prodlužují a ještě chvíli kopírují Nil. Čekáme na ně u hospůdky v poušti, kde se obě cesty setkávají. Přijímám pozvání na typický oběd, hráškovou kaši s plackou. Nechci být nezdvořilý a snažím se jíst jako oni, problém je ale v tom, že jako leváka mě pravá ruka příliš neposlouchá. Kdykoliv později jíme všichni pohromadě, klidně jdu do toho levou, ale tady si netroufám. No, je lépe mít po ruce vlastní lžíci, to pak zvládám i pravou. Přijíždějí zbylá dvě auta. Po čajíčku či kávičce to máme již jen kousek do Solebu. Již zdálky vidíme krásné ruiny staroegyptského chrámu z doby Amenhotepa III.

Nejdříve nás ale čeká ubytování a to nikdy není záležitost pěti minut. Dohadují se o nás, jako kdyby smlouvali o nákupu koberce. Po půlhodince ale bydlíme a vyrážíme k chrámu. Odpolední sluníčko nám dopřává vychutnat si lépe chrám zezadu než z profilu, ale to vůbec nevadí – ráno tomu bude naopak. Kromě nás tu není téměř nikdo a tak si stačí vždy jen chvilku počkat a v záběru Vám nikdo nestojí. Mít to takto třeba u Eifelovky…

Není pochyby o tom, že se pohybujeme v areálu nejzachovalejšího egyptského chrámu na celém území súdánského Nilu. Amenhotep III ho nechal postavit ve 14. století před Kristem a zasvětil ho bohům Amonovi a Nebmatre, pánu Nubie, jež byl ztělesněním samotného faraona. Svým půdorysem a celým pojetím se podobá chrámu v Luxoru, postaveným týmž faraonem. Samotný chrám byl dlouhý 130 metrů a spolu s mohutnou zdí, která ho obklopovala, se tato délka zdvojnásobovala.

Z velkých čelních pilonů se toho již příliš nezachovalo, ale do výše se tyčí spousta sloupů s nádhernými hlavicemi. Na většině z nich jsou zřetelně viditelné typické egyptské reliéfy. Sluníčko a modrá obloha na jedné straně a liduprázdnost tohoto místa na straně druhé nám umožňují nacházet velkolepé pohledy na celek chrámu i jeho jednotlivé detaily. Máme zde tolik času, kolik si ho chceme dopřát.

Mezi chrámem a Nilem je uzoučký pás palem a obdělávaných políček, jediná úrodná půda v celém Severním Súdánu. Jedině břehy Nilu mohou poskytnout vodu pro zdejší plodiny, což v místech, kde jsme měli možnost to prozkoumat, byly hlavně různé druhy zdejších luštěnin. A místní hrášek je také chutnou součástí večeře, kterou nám v našem útulném domečku přichystali.

Večer se nese ve znamení zvuku generátoru, který je jediným zdrojem energie tady v Solebu. Zapnuli ho kolem sedmé a zatím se můžeme jen dohadovat, jak dlouho ho nechají běžet. Přitom ale téměř celou cestu pouští jsme dnes jeli pod obrovitým elektrickým vedením, zřejmě se jim ale zatím nepodařilo tyto malé vesničky připojit. Přitom po dokončení obrovské přehrady a vodní elektrárny Merowe na Nilu má Súdán všechny předpoklady naplnit touhy dosud nepřipojených a zapomenutých míst a místeček po troše večerního světla. Zatím to ale řeší hlavně ty generátory.

Pouštní safari pokračuje…

Snídaně měla být na půl osmou, ale v tuto dobu není na stole ani snídaně, ani kolem stolu moji přátelé. Až na výjimky se nacházejí všichni znovu u chrámu, který je po východu slunce osvícen z čelní strany. Čaj a omeleta nakonec jsou na stole dříve, než většina strávníků a omeleta tentokrát sotva stačí pro všechny. To je ale jediný nedostatek, jinak nás toto místo dokonale uspokojilo.

Začíná druhý den ryze pouštního safari. Poušť zde vůbec není jednotvárná a rozhodně má daleko do předpokládané roviny. Jak břehy Nilu, tak vzdálené obzory jsou lemovány četnými kopci, většinou tmavějších barev.

Asi hodinu cesty od Solebu na sever se nachází pozůstatky chrámu Sedeinga, který Amenhotep III věnoval své ženě Tiye. Dnes tu stojí jediný zachovalý sloup a kolem něho hromada obrovitých kvádrů. Jsou očíslované a zřejmě čekají na to, až je někdo složí opět dohromady. V ranním slunci je to ale místo velmi působivé.

Díky docela silnému větru pociťujeme nečekaný chlad. Tady v horkém Súdánu trochu překvapivé. Ale druhá zastávka je natolik fascinující, že nám ihned přestává vadit jak vítr, tak chlad, který ale již opět ustupuje. Místo se jmenuje Jebel Dosha a je to kopec, do kterého je vytesán malý skalní chrám. Ten samotný nás tolik nebere, neboť sochy, které byly vevnitř, dávno zmizely, zajímavější je skalní vlys přímo nad ním. Ale ani toto není to, co nás okouzlilo. Tím je samotný kopec a k němu přilehlá obrovitá duna zlatavého písku. Šplháme nahoru a pak již zčásti sjíždíme, zčásti scházíme tímto polotekoucím nadělením. Je to velká paráda, Leoš to celé zvládá dvakrát.

Poslední připomínkou na Střední egyptskou říši jsou tři zachované sloupy chrámu Amenhotepa IV. v Sesibi. Tady je nezvyklé srocení turistů, potkáváme se dokonce se dvěma dalšími skupinami. Raději co nejrychleji odjíždíme, abychom se před nimi dostali k přístavišti. Náš pobyt na levém břehu nyní končí a my se musíme dostat zpět na pravý. Dáváme si kávičku, jako vždy sladkou jako cumel a po chvíli čekání přijíždí trajekt. Nejdříve si myslíme, že se tam všechna tři naše auta vejdou, ale nakonec jedno zůstává na břehu. Je jasné, že nás čeká na druhé straně pauzička. Ale je to výborná pauzička – od rána jsme nejedli a nebýt této náhody, asi bychom se dnes k obědu vůbec nedostali. Teď je šance a my ji využíváme a konečně si dáváme to jediné co je všude kdykoliv k dostání a co je pro místní vlastně jediné stálé jídlo. V jedné míse nám přináší kaší, asi z hrášků nebo z čočky a ve druhé celé fazole či boby, prostě další luštěnina, tentokrát nerozmixovaná. A samozřejmě placky a samozřejmě žádný příbor. Někteří mají své lžíce, ale to není můj případ a tak přicházejí ke slovu ruce. Nejsem v tom ale sám a jde mi to docela dobře. Má to jen jedinou vadu, zde neodpustitelnou, ale nemohu si pomoci. Již jsem se o tom zmínil včera. Moje pravá ruka je totiž natolik nešikovná, že bych se asi nenajedl. Pro tuto chvíli tedy kašlu na pravidla a levou rukou nabírám do kousků placky kaši i fazole a dávám to do pusy. Jde to dobře a talíř je za chvíli jako vylízaný. Když se podívám kolem sebe, ostatní talíře vypadají stejně. Paní učitelky na základní škole by z nás měly radost.

Po dobrém a hlavně nečekaném obědě se opět ocitáme v poušti. Objevují se chatrče roztroušené v nepříliš vábné krajině. Jsou to provizorní příbytky mužů, kteří tady v těchto svízelných podmínkách těží zlato. Toho se tu prý v celé oblasti nachází hodně a tak se jim zřejmě tato dřina i při hodně primitivních způsobech těžby vyplatí. Mužové nám ukazují i kameny s malými kousky třpytivého kovu a vůbec jim naše přítomnost nevadí. Tato neplánovaná zastávka je jistě nemalým zpestřením a my ji vděčně přijímáme.

Jen malý kousek cesty a před námi je kopec, na jehož vršku se nachází stará pevnost z dob nadvlády Turků. Nyní je to víceméně jen hromada kamenů, ale to nevadí, kvůli ní tady nezastavujeme. Pod námi se ale nachází třetí nilský katarakt, místo, kde se většinou poklidný Nil zrychluje a proudí v malých peřejích mezi balvany jako splašený. Ačkoli to nejsou žádné vodopády, místo jako celek je to úžasné. Na levé straně vidíme již opět zklidněnou řeku mizet v dáli, obklopenou úzkým pruhem obdělávané půdy z obou stran a to celé ještě lemované palmami, na pravé straně neméně působivý katarakt lesknoucí se v protislunci do stříbrných barev. Pro takové chvíle stojí za to cestovat.

Ale ani u třetího kataraktu není dnešní konečná. Čekají nás ještě dvě silvestrovská zastavení a zvláště to prvé je opět velkým překvapením. Nejdříve vidíme na úpatí kopce několik skalních maleb, snad čtyři, snad pět tisíc let starých, pak ale začne Mortada opět šplhat do kopce a na rozsáhlé plošině se před námi otevře další neskutečný pohled. Jakoby nám toho Nil pro dnešek již nenadělil dost! Tentokrát je ale dominantou nejenom Nil, nýbrž veškerá krajina jako celek. Přímo před námi se na druhém břehu tyčí černý kopec a spolu s palmami pod ním to vše působí jako výjev z pravěku, jako dílo fantaskního malíře. Jen těžko scházíme dolů k našim vozům.

Bývaly doby, kdy Súdán byl zemí křesťanskou a jednou z upomínek na tyto časy je prastarý rozpadávající se hliněný kostel, vklíněný do skal. Jen na chvíli se věnujeme tomuto zubem času hodně nahlodanému pomníku jiných časů, ještě jednou v protějších skalách zaostříme zrak na prastaré skalní umění, zde reprezentované hlavně zdařilým zobrazením lva (tak zdařilým, že každý pozná, že je to lev) a pak již míříme do vesnice Tombus, kde v dalším krásném domečku strávíme silvestrovský ve­čer.

Večeře je ve srovnání s tím, co nám bylo dosud servírováno, přímo opulentní. Mísa plná kuřecích kousků, vedle dílky asi jehněčího, zeleninový talíř, fazole, sýr. Tentokrát zbývá i na přidání. A po večeři si bere slovo Bára. Do půlnoci sice zbývají ještě čtyři hodiny, ale je třeba využít chvíle, kdy tu nejsou naši muslimští přátelé, s nimiž chceme přivítat Nový rok společně. Proto Bára pronáší přípitek, ano, přípitek – neboť vytahuje malou láhev opravdové whisky, koupenou na istanbulském letišti a bez problému přenesenou do nitra súdánského území, a nechává kolovat. Ó, my se máme…

A čeká nás opravdu rozloučení s rokem 2011. Zatímco já dopisuji tyto řádky, ostatní již „slaví“. V deset hodin se přidávám také a spolu se mnou všichni naši přátelé – Mortada i řidiči. Tož, pojďme slavit po súdánsku… Dostáváme každý kokakolu a na stole je dort se svíčkami. Ty sice okamžitě po zapálení zhasínají, na kvalitu dortu to ale nemá žádný vliv. On to ani není dort, spíše taková buchta, ale je to dobré a něco lepšího jsme si jen stěží mohli přát.

Trochu slabší je to se silvestrovskou zábavou. Konverzace je samozřejmě těžkopádná, jak to v takových případech bývá. Kromě Mortady umí maličko anglicky jen jeden z řidičů a tak se toho mnoho nedovíme. Ohledně toho, kolik má kdo dětí, jsme brzy hotovi, na složitější témata si netroufáme vůbec a tak poté, co nám zazpívají jednu písničku, začínáme zpívat i my. A vydržíme to až do půlnoci, co jiného nám také zbývá. O půlnoci si ve stoje zapějeme celou bývalou federální hymnu, popřejeme si šťastný Nový rok a odcházíme na kutě.

Ve znamení archeologie

Vstávat se nechce ani nám, ani našim súdánským přátelům, takže den začíná trochu později. Ke snídani máme nezvyklý výběr – vajíčka jsou vařená ve skořápce, na stoje jsou tři sklenice s marmeládou, jablka, buchty, sušenky. Na tomto místě jsme se rozhodně špatně neměli.

Začínáme opravdu jen kousek od našeho dobrého útulku, skoro to ani nestálo za jízdu auty. Na tomto místu, kousek od Nilu, si nechal faraon Thutmose vytesat stélu, oslavující jeho vítězství nad královstvím Kerma. Celý nilský břeh je zde posázený obřími balvany a na některých z nich můžeme vidět další hieroglyfické nápisy. Samozřejmě vyšplháme až na nejvyšší kopec, odkud se nám, pokolikáté již, otvírají výhledy na řeku, která i zde proudí o trochu rychleji a tvoří tedy jakýsi místní katarakt. Některé pohledy neomrzí nikdy. Nyní již pokračujeme alespoň chvíli pěšky a překračujeme důmyslně zbudované zavlažovací kanály, právě v okamžiku, kdy jimi začíná protékat životodárná voda.

Vzhledem k tomu, jaké jsou tu balvany, není divu, že o kousek dále se nachází místo, které sloužilo jako hlavní žulový lom pro místní království. Na místě dosud leží v podstatě dokončená socha krále Taharky, asi pět metrů velká. Má prý zázračnou moc a místní ženy, které se dlouho nemohou dostat do požehnaného stavu, si sem chodí tuto milost vyprosit. A nejenom místní. Leoš se zkouší se sochou vleže poměřit, ale ona je opravdu o hodně větší.

Neboť Súdánce to, jak se zdá, naprosto neobtěžuje a jsou velice přátelští, i když si z nich děláme neustálé fotografické objekty. Oběd si zařizujeme každý podle svého, tržiště k tomu poskytuje spoustu možností – někomu stačí ovoce, jiný si dá placku se smaženým těstem a jsou i takoví, kteří vyzkouší místní smaženou rybu. Těsně před odjezdem vypuká nákupní horečka – skořice, kardamom,…málok­do odolá.

Hned za současným městem se nachází areál vykopávek starého královského města Kerma, střediska prvního organizovaného království na území Súdánu, o kterém jsem již zmínil v první historické vložce. Teď jsme na místě, kde to všechno bylo. Celou historii zde připomíná pěkně udělané muzeum. Tady začínáme naši prohlídku, to hlavní se ale nachází asi o sto metrů dále, za nízkou ohradou. Míříme k obrovské hliněné rozpadávající se budově. No, říci budově je dosti honosný název, je to na první pohled spíše hromada hlíny, notně nahlodaná zubem času, kterou se nedávní restaurátoři snažili trochu zvláštním způsobem zachránit. Stavba se nazývá Západní Deffufa, přičemž samotné slovo „deffufa“ neznamená nic jiného než budova z nepálených cihel. Tyto monumentální stavby se datují k nejstaršímu kušitskému období, jsou tedy více než tři a půl tisíce let staré. V okolí se kromě této zachovala ještě jedna, proto je v názvu slovíčko „západní“.

Výška se udává 18 metrů. Je to největší a pravděpodobně nejstarší taková struktura v subsaharské Africe, jasné svědectví toho, že ne vždy byla Núbie ve stínu svého slavného severního souseda. Kdysi stála v samém centru města Kermy. Stoupáme nahoru po betonovém schodišti (to je zvláštní způsob restaurátorské záchrany) na plošinu, kde pravděpodobně stála kdysi svatyně. Seshora jsou výhledy, které nám umožňují udělat si představu, jak stará Kerma vypadala. Po bývalých palácích a dalších stavbách ale dnes zbývají jen náznaky jejich půdorysů.

Podle našeho programu jsme u konce naší návštěvy v Kermě, ale ono to tak zdaleka není. Mortada se pokouší dostat se s námi na neveřejné území, kde probíhají rozsáhlé archeologické vykopávky. Máme štěstí – nikdo tu proti naší přítomnosti nic nenamítá. Pracuje tu spousta místních lidí a my máme možnost sledovat, jak zdlouhavá a titěrná je to práce.

Starý archeolog nám pomalou angličtinou vypráví o tom, co se tu vypátrat. Vypráví o velkém egyptském paláci či chrámu, který kdysi stál u našich nohou, ale jehož zadní část je narušena kruhovitou stavbou, typickou pro núbijské paláce. A on neví, zda tento núbijský palác zde byl před tím egyptským nebo až po něm. A to se snaží zjistit a zdá se, že pokud se mu to podaří, bude moci své životní dílo považovat za završené. Jistě je to šťastný člověk. Stejně šťastní jsme i my, že jsme se sem dostali, protože to není samozřejmé. Sledovat tolik lidí při této milimetrové práci a mít k tomu ještě výklad hlavního archeologa se nepoštěstí vždy a každému. Ale my se k podobnému dostáváme ještě o chvíli později – u obrovského V rožku pohřebiště provádí svůj výzkum několik mladých švýcarských archeologů. Jedna dívka nám ochotně vše vysvětluje a ukazuje hrob s kostrou člověka pohřbeného se skrčenýma nohama. Tak se v Núbii pohřbívalo až do doby egyptské nadvlády, kdy byl přijat jejich způsob pohřbívání těla v neskrčené poloze.

Samotná východní Deffufa je o malinko kratší než její západní sestra a průchodem je rozdělena na dvě poloviny. Její význam pravděpodobně souvisel s pohřebními ceremoniály, neboť pohřebiště, uprostřed kterého se nachází, je vskutku gigantické. Odhaduje se, že je zde více než 3000 hrobů. Právě ty jsou hlavním zdrojem současných znalostí o království Kerma. Ukázaly třeba i to, jak krvavá kultura to musela být – v jednom královském hrobě se našlo více než 300 obětovaných lidí, pohřbených současně s králem a doprovázejících ho do věčného života – jeho strážci, služebníci, ženy a dokonce i děti…

Naposledy bydlíme v místním rodinném domě, dále nás již budou čekat pouze hotely. Ale nám se tyto příjemné domy líbí, jen jediná věc je nepříjemná. Kromě postelí a supertenkého prostěradla zde není nic na přikrytí. A noci jsou zde nečekaně chladné, tak chladné, že bez spacího pytle či teplé deky není přečkání noci nic příjemného. S tím jsem nepočítal. Což o to, všichni, kdo se mnou pokračují do Etiopie, spací pytle mají, Bára s Evou ale samozřejmě nikoli. Půjčuji tedy Evě svůj a pro Báru se mi daří obstarat alespoň teplou deku. Já to zvládnu ve svém horském oblečení.

Pěšky se vydáváme do centra současné Kermy na večeři. Cesta sice netrvá 20 minut, jak nám bylo řečeno, ale zhruba dvojnásobek, zato odměna je sladká – výtečné grilované kuře, klobásky… Protože jsem si nejdříve objednal klobásky a protože ta kuřátka vypadají tak krásně a voňavě, dávám si klobásky jako předkrm a půlku kuřátka jako druhý chod. Ach, jak dobře mi dnes je…

Něco málo z historie – podruhé

Dostáváme se do míst snad nejvíce spjatých s vlastní slavnou historií Núbie, a proto je třeba napsat opět několik vět osvětlujících dávnou minulost země.

Kolem roku 780 před Kristem sjednotil král Alera Horní Núbii. Obnovil uctívání boha Amona a centrem království se stala Napata, dnešní Jebel Barkal. Jeho následovník Kashata dobyl Spodní Nubii a vytvořil podmínky pro ovládnutí Egypta. A to se stalo – další panovník Piye se zmocnil Théb a založil 25. Dynastii faraonů, též známou jako Núbijská dynastie.

Kušitští králové se v této době chovali jako horliví nedávní konvertité. Zcela převzali egyptskou víru a tradice, stali se strážci Amonova chrámu v Jebel Barkalu a uctívali tradice svých egyptských předchůdců natolik, že obnovili budování pyramid jako místa věčného spočinutí svých králů. Ti byli po své smrti vráceni do své domoviny a pohřbeni v královských pohřebištích v El Kurru a Nuri.

Největší a nejslavnější z kušitských králů byl Taharka, který posunul hranice Núbie až k Libyi a Palestině. Bohužel právě za jeho vlády vyvstala nová mocnost, Asyřané. Taharka byl poražen, zahnán zpět do Napaty a krátce po jeho smrti byla vláda 25. Egyptské dynastie u konce. A na dalších 250 let se království Kuš ztratilo do historické bezvýznamnosti.

Až v třetím století našeho letopočtu nastává nový, velký zvrat. Královská pohřebiště se přesunují do Meroe a nastává odklon od závislosti na ryze egyptských tradicích. Začal to král Arkamani, který zlomil moc kněží, právě on přenesl sídlo moci do úrodného kraje kolem Meroe, nahradil egyptské hieroglyfy mefitickým písmem (které bohužel dosud nebylo uspokojivě rozluštěno) a z celé oblasti učinil nové, velké mocenské centrum. Byli tak úspěšní, že poté, co Řím ovládl Egypt, byli schopní této světové velmoci úspěšně odolávat natolik, že Řím s nimi nakonec byl nucen uzavřít příměří, které vydrželo více než 300 let! Až koncem 3. století n. l. začíná druhé království Kuš upadat a to vede k jeho postupnému zániku. Nikoli díky Římanům, ti také v té době prožívali svůj úpadek, ale na jihu právě v té době povstala mocná etiopská Axumská říše a ta byla nejpravděpodobnější příčinou problémů a postupného zhroucení Meroe.

Núbie se poté rozpadla do několika celků a nejvýznamnější z nich bylo království Makurie. Ano, jeho centrem byla Stará Dongola, kterou jsme navštívili hned první den našeho putování. Vzestup království je spojen s přijetím křesťanství, které se na mnoho století stalo dominantním náboženstvím Núbie. Ani nástup islámu, kdy se během několika desetiletí přehnala arabská vojska přes celý Blízký a Střední Východ a lehce dobyla i Egypt, toto nezměnil. Tady se setkali s tvrdým odporem a stejně jako v případě Římanů to skončilo příměřím. A toto příměří trvalo dokonce dvojnásobně dlouhou dobu, celých přibližně 600 let. Teprve poté, více méně plíživě a nenásilně, se Núbie přeměnila v islámskou zemi.

Ale nyní jsme dorazili teprve do centra prvního kušitského království, nechme tedy historie. Ještě jednou se k ní krátce vrátíme, ale teď pokračujme v naší cestě.

Království Kush a jeho první, napatská fáze

Dneska jsme se rozhodli posnídat na tržišti. Kolem osmé tedy docela nalehko, neboť nemusíme balit, popojíždíme k jedné hospůdce poblíž tržiště na nějakou ranní dobrůtku. Je to jiná krčma, než včerejší dosud nepřekonatelná kuřátková, takže nevíme, co máme čekat. Jediná jistota je babička v rohu před podnikem. Ta vaří vodu a před sebou má naskládané sklenice s čajem, kávou a ještě asi dalšími sedmi ne zcela lehce poznatelnými produkty. Děvčata poznávají snad alespoň mátu a muškátový oříšek, u ostatních jsou také v koncích. My si po ránu dáváme jako obvykle čaj. Žádné snídaňové překvapení se nekoná. Dostáváme vajíčko ve tvaru omelety a placku.

Dnes se příliš nevzdálíme od Karimy, všechno je coby kamenem dohodil. Přesto by nám bez našich terénních vozítek bylo těžko, stačí odbočit z jediné asfaltky a začíná drsný terén. I pohřebiště Kurru leží obklopeno nehostinnou pouští. Jsou zde desítky, možná stovky hrobů z různých dob a různých typů. Některé jsou podobné těm, které jsme viděli včera, čili v podstatě jámy v zemi, ale jsou zde i rozpadávající se pyramidy a zcela jistě nejzajímavější jsou dva přístupné hroby se zachovalými malbami na stěnách. První patřil muži jménem Tanwetamani, což byl synovec Taharky, nejslavnějšího panovníka z řady kushitských králů, který posunul hranice vlády této dynastie faraonů až k Libyi a Palestině. Tento jeho následovník vrátil pohřebiště králů opět do El Kurru. Jeho hrobka sestává ze dvou omítnutých komnat, na kterých se zachovaly výtečné malby. Vše je původní a tak nikoli dokonalé, zato naprosto autentické. Podobně pěkná výzdoba krášlí i hrobku jeho matky Qalhaty. Jen tyto dvě hrobky zcela ospravedlňují návštěvu tohoto jinak ne příliš na první pohled lákavého místa.

Zakrátko nás má čekat další historická pecka, ale ta musí ještě počkat. Nejdříve zastavujeme v poušti a nevíme přesně, co nás tu čeká. Zkamenělý les, míst s takovým názvem je na světě spousta a často je název zajímavější, než to, co se pod ním skrývá. My jsme ale tímto místem nadšeni – na obrovské ploše se zde nacházejí spousty kamenů k nerozeznání podobných od opravdových dřevěných stromů, povalených na zem. Ani se tomu nechce věřit, že tyto kameny nikdy nebyly dřevem, tak je iluze dokonalá. Nebo byly dřevem, jsou to opravdu dávno zkamenělé stromy? Procházka, o které jsem si myslel, že bude trvat pár minut, se nakonec protahuje na déle než hodinu, ale nikdo nelituje. Krajina navíc není vůbec jednotvárná, na chvíli dokonce mizím v kouzelném červeném kaňonu a můj fotoaparát je neustále v činnosti. Vracíme se k autům a málokdo má ruce prázdné. Já si nesu asi pět kamenů „zkamenělého dřeva“, ale záběr ostatních je daleko širší. Daly se tu najít opravdu krásné kameny, zvláště z černé lávy, často připomínající různé postavy i jiné věci. Ale zpět ke kultuře a historii – hlavním dnešním cílem je bezesporu Jebel Barkal – pyramidové pole, pozůstatky chrámů, posvátná hora, spousta věcí a vše v jednom. My si návštěvu rozdělujeme na dvě části a je to dobré rozhodnutí. Ještě před pozdním obědem procházíme tedy dvěma zdejšími pyramidovými poli. Mnohem zachovalejší je to první, kde téměř všechny z celkem devíti pyramid jsou téměř dokonalé. To druhé, starší pole, sestává většinou z polorozpadlých pyramidových kopců. Co se času týče, jsou zachovalejší hrobky dílem posledních napatských králů, než se centrum moci definitivně přestěhovalo do oblasti Meroe. O jménech pohřbených panovníků není nic konkrétního známo.

Kolem posvátné hory, a to posvátné již odpradávna, dávno před vznikem říše Kuš, procházíme s vědomím, že se sem za několik hodin vrátíme. Nyní je čas pro naše žaludky. Vracíme se do Karimy a ve stejné hospůdce jako ráno si dáváme oběd. Většina z nás si objednává něco, co jsme ještě neměli – maso. Nevíme jaké a nevíme, v jaké podobě to bude, až do takové míry se necháváme překvapit. Uvnitř hospůdky všichni jedí jídla z novinových papírů, samozřejmě rukama. I většina z nás bude jíst rukama, ale z plechových misek. Přinesené maso je snad hovězí, snad skopové, kdo ví, ale hlavně je dobré. Rukama a za pomoci placky vybíráme kousky masa z misky, placku navíc namáčíme v příjemně pikantní šťávě a jsme spokojeni. Jsme tu již pátý den a zatím naprosto nikdo nemá žádný zdravotní problém z tohoto pro mnohého českého člověka nepředstavitelného způsobu stravování. Máme ještě necelou hodinku času, tak obcházíme tržiště a sledujeme místní ruch. Středem města vedou koleje, ale zda po nich jezdí nějaké vlaky, to nevím – já jsem neviděl ani jeden. Zato spousty mužů celých v bílém na kolejích posedávají, kolem nich stádečka koz, po cestě přejíždějí povozy tažené oslíky. Stále se je na co dívat a lidé jsou příjemní a nedávají najevo žádné rozladění z jistě nepatřičně oblečených cizinců.

Po krátkém odpočinku v našem útulném domě se již pěšky vydáváme dokončit to, co jsme dopoledne začali. Maličké muzeíčko je jen krátké, byť nikoli nepříjemné zdržení, poté již ale stoupáme na svatou horu Jebel Barkal. Výstup trvá snad čtvrthodinku a zvládá ho i Eva. Z toho mám radost, protože nahoře je krásně a byla by škoda, kdybychom si to tu nemohli vychutnat všichni. Úžasné pohledy se otvírají na všechny strany. Za námi je pyramidové pole, pod námi písčitá duna a před námi…, ne, tam ještě nejsme. Zatím se většina kochá uprostřed plošiny a teprve po dlouhé chvíli se i oni přesouvají k okraji. Začínají rizikové sporty v podání některých jedinců, kteří nemohou odolat pokušení nechat se vyfotit na samé hraně skalních desek. Těmto pokusům jasně vévodí Leoš a Bára, nejčastěji ve vzájemné pospolitosti. Jejich typický dialog vypadá asi takto:

„Báro, a co kdybych si popošel ještě tady kousek dolů?“ –

„Prosím Tě, už nikam nechoď a foť.“ –

„Víš, mně se to tady nějak zamlžilo, počkej tam ještě chvilku.“ –

„Jestli to okamžitě nezmáčkneš, tak jdu odsud.“ –

„No dobře, ale kdyby sis trochu poposedla doleva a dopředu, bylo by to lepší“….

A tak dále. Je vidět, že si to Leoš náležitě užívá. Nakonec samozřejmě fotku udělá, Bára nespadne a za chvíli se objeví nový, ještě zajímavější převislý kámen a hra může znovu začít.

Asi nejhezčí výhledy nás čekají na samém konci plošiny. Jako na dlani vidíme celé město Karima a tam kde končí, začínají palmové háje a za nimi teče Nil. Ale to nejhezčí není tentokrát před námi, ale pod námi – z hrany skály vidíme jasně a zřetelně půdorys obrovského Amonova chrámu, největšího v celé oblasti. Odnikud odjinud nemůže být lépe vidět, jak monumentální to musela být stavba.

To je také naše poslední dnešní poznávání. V krásném světle před blížícím se západem slunce je chrám i bez ptačí perspektivy podmanivý. Dostáváme se k němu zkratkou – z hory nesestupujeme stejnou cestou, ale sjíždíme, sbíháme, scházíme po jemné písečné duně a ani spousta odpadků nemůže na tomto zážitku nic změnit. Chrám je v zapadajícím slunci podmanivý. Nechal ho postavit jeden z největších egyptských faraonů, Thutmose III a další panovníci, včetně neméně slavného Ramsese II, ho mnohokrát přestavovali a rozšiřovali. To pokračovalo i za vlády nejslavnějších napatských králů, Piyeho a Taharky. Se svými 150 metry délky se stal největší kušitskou stavbou vůbec.

Vracíme se do našeho domečku, ale nikoli v plné sestavě, někteří si nedají ujít možnost sledovat západ slunce a znovu se pískem škrábou nahoru. Nikdo nelituje, každý si to užívá. Večer ale nepočká. Do zlatova ugrilovanému kuřátku tentokrát neodolá vůbec nikdo – a pak už jen dobrou noc…

Od pyramid k pyramidám

Někdy se stává, že všeho moc škodí a opakování podobných věcí může být nudné. Nebude to i náš případ? Nejsme již všech těch úžasných památek přesyceni? Dnes uvidíme…

Poblíž města Karima je ještě jedno královské pohřebiště říše Kuš, které jsme dosud nenavštívili. Nachází se asi dvacet kilometrů za městem a je naším přirozeným ranním cílem. Pyramidy v Nuri jsou starší než v Jebel Barkalu a samozřejmě je na nich čas již znát, ale stejně jsou okouzlující. V jejich středu se nachází největší z nich, patřící asi nejslavnějšímu panovníkovi z historie Súdánu, Taharkovi – jako egyptský faraon z 25. dynastie ovládal obrovskou říši sahající na sever až k Palestině a Libanonu, na západě k Libyi. Bohužel, jeho vláda nad tak obrovským územím nebyla dlouhá, neboť podlehl tlaku Asyřanů a musel jim většinu Egypta přenechat. Dnes je z jeho hrobky jen velká hromada kamenů. Ostatní pyramidy, kterých je tu kolem dvou desítek, jsou kolem rozprostřeny ve tvaru podkovy a bez ohledu na to, že jsou v různém stupni rozkladu, si nás podmaňují natolik, že zde trávíme asi daleko víc času, než bychom měli. Čas ukáže, jestli jsme neměli alespoň trochu více pospíchat.

Nevracíme se na silnici, ale pokračujeme stále pouští. V některých místech má náš pickup co dělat. Přece jen není tak dobrý jako dva džípy, ve kterých sedí ostatní.

Dojíždíme ke zbytku veliké kamenné stavby a Mortada nás seznamuje s tím, že to jsou opuštěné ruiny křesťanského kláštera a křesťanské baziliky Ghazali. Některé části jsou pěkně zachovalé. Podle velikosti jídelny se odhaduje, že zde pobývalo kolem pěti desítek mnichů.

Další dvě zastávky jsou u pouštních studní, kde potkáváme nomády z kmene Hassanía. Ze studny mnoho desítek metrů hluboké nabírají vaky s vodou, některé si berou s sebou a jiné přelévají do malých nádržek, odkud se napájí jejich kozy a oslíci. Jejich život se nezměnil po staletí a zdá se, že tady se nezmění ani v nejbližší době.

Naše trasa do Meroe je dlouhá a jediné větší město na ní je Atbara. Tady uspokojujeme svůj hlad v zatím asi nejlepší restauraci, jakou jsme měli čest dosud navštívit, a pokračujeme dále. K slavnému pyramidovému poli Meroe dorážíme asi dvě desítky minut před šestou. Snad půl hodiny máme ještě ideální světelné podmínky, ty se ale poté během několika minut zhorší. Kéž bychom tu byli alespoň o půl hodiny dříve, nebo ještě lépe o celou hodinu! Tady je odpověď na otázku ze začátku této kapitoly – ne, nejsme ještě pyramidami přesyceni a určitě se sem chceme další den brzy ráno vrátit.

Jen tři minutky jízdy to je k našemu dnešnímu hotelu. A je to luxus, na který nejsme vůbec zvyklí – v takových pokojích se často na mých akcích nespává. Ale zasloužíme si to, všichni si to zasloužíme, protože taková pohoda, jaká vládne tady, je věc, ze které mám obrovskou radost a když ji umocní pěkné ubytování, tak je to příslib i do dalších dní. Jeden každý den byl zatím stejně vydařený jako kterýkoli jiný a není vůbec žádný důvod se obávat, že by se to mělo změnit.

Na dnešním dni byla snad jediná malá vada, a to příjezd k pyramidám v Meroe v čase, kdy do západu slunce ubíhaly poslední desítky minut. Jak to udělat, abychom dojeli dříve? Třeba by se dalo ráno vyrazit o půl hodinky dříve, ale je otázka, jestli by nám o půl osmé někdo udělal alespoň tu omeletu. Snad by se dal uspíšit trochu oběd, ale jinak asi nic. Zastávky v poušti i u kláštera byly krátké a Nuri bylo natolik pěkné, že zde nikdo nespěchal.

O lidech a zemi

Tentokrát nechci oddělit jednotlivé dny našeho putování žádnou historickou vsuvkou, cítím, že je třeba říci něco o vlastní zemi a lidech, kteří zde žijí. Mnohé z toho se již tady objevilo a snad se mi podaří přidat alespoň něco málo nového.

Již před rozdělením Súdánu tvořili hlavní složku obyvatelstva Arabové, bylo jich přes 40 procent. Nyní, v podstatně menším státě, jejich podíl ještě vzrostl. Není tedy divu, že arabský pozdrav Salam alejkum je univerzálním pozdravem v celém Súdánu. Je těžké poznat příslušníky jiných kmenů, pokud se výrazně neodlišují třeba svým oblečením. Tak tomu bylo v případě žen kmene Rasheida v Kassale a okolí, tady nebylo pochyb.

Ve velké menšině jsou zde muži v kalhotách. Téměř všichni Súdánci zatím setrvali u tradičních bílých hábitů sahajících od krku až ke kotníkům. Z toho vyplývá i jejich pro nás neobvyklý způsob čurání. Musí si k tomu prostě čupnout, aby nic nebylo vidět. Alespoň jejich ženy nemusí říkat „vy chlapi, vy se teda máte“…

Po děravé silnici do Kassaly

Čeká nás asi nejdelší den celého zájezdu a na jeho konci se máme ocitnout v Kassale, daleko od našeho současného přebývání. Pojedeme tam dlouho, předlouho, ale to nic nemění na tom, že si chceme ještě jednou užít asi nejkrásnějšího místa v Súdánu. K pyramidám se vydáváme bez snídaně již v sedm hodin. Přijíždíme a sluníčko je ještě pod obzorem. Není tu živáčka, jen my a pyramidy. Asi za čtvrt hodiny se objeví záře nad protějším kopcem a po chvíli sluneční jas ozáří první vršky pyramid. Okamžik, který by snad neměl končit. Rychle se vydávám od hlavního seskupení k vedlejší skupince, která je asi pět minut cesty daleko. Přicházím právě včas, v ideální dobu. Pyramidy jsou malinko v zákrytu kopce, a tak sluníčku trvalo o chvilinku déle, než je ozářilo, a přitom stráně nad nimi jsou ještě ve stínu. Nejlepší možná situace i pro tak amatérského fotografa, jako jsem já. Jsou to magické chvíle, okamžiky, pro které se člověk vydává na cesty. Čas ale rychle utíká a já ho bohužel nemohu více poskytnout ani sobě, ani ostatním. Někteří teprve přicházejí ke druhé skupince pyramid a přitom by již bylo třeba odjet. I já bych tu klidně vydržel mnohem déle, ale dobře vím, co nás dnes ještě čeká. Nakonec je zpoždění sotva čtvrt hodiny a to ještě z poloviny díky nákupům suvenýrů od prvního člověka, který se tu zjevil a začal vybalovat svá píchátka, náramky, korály a podobné chytáky. Zvláště oboustranná píchátka slaví úspěch a pán má díky nám nakročeno do úspěšného dne. A my máme nakročeno ke snídani, k další omeletě. Ani jsme nic jiného nečekali.

Asi by bylo nejlepší vyrazit ihned po snídani na dlouhou cestu do Kassaly, ale je třeba ještě učinit povinnosti zadost a věnovat hodinku vlastnímu královskému městu, tedy tomu málu, co z něho zbylo. Ono toho opravdu mnoho není, ale vynechat to nemůžeme. Poslední, nejméně významné skupince pyramid, věnujeme jen asi deset minut, a ani to není nutné. Zajímavější jsou děti, kterým zvláště Eva rozdává spoustu dárků. Ty nás pak doběhnou i u dalšího zastavení, což je chrám slunce. Tady už se projevuje u většiny skupiny apatie. Už jsme toho viděli spoustu a toto není věc, která by někoho mohla po tom všem nadchnout. A v podstatě to samé platí i o vlastním královském městě. Snad jenom malý chrám, zlomyslně nazývaný Augustův podle bronzové sošky hlavy římského císaře, kterou se podařilo ukořistit při vítězné bitvě proti Římanům, na chvíli dokázal trochu zaujmout. Hned vedle vidíme krásný obětní oltář se zřetelným žlábkem, kterým odtékala krev obětovaného zvířete.

Přes bývalý hradební val přecházíme do zadní části areálu, kde se právě provádějí další vykopávky. Nám to přináší jen dosti nechutný zážitek s rozčileným německým archeologem, asi vedoucím celé skupiny. Netušíc problém se dostáváme do jeho výsostného území, odkud nás vyhání po chvíli jeho řev. „Raus“ – nečekal jsem, že na mě v životě bude nějaký skopčák takhle řvát. Mám co dělat, abych se ovládl, i když navenek vypadám klidně. Možná, že moji přátelé ode mě čekají něco jiného, ale já se znám a vím, že by to špatně dopadlo. A tak zdánlivě bez emocí, ale uvnitř s vařící se žlučí odcházím s celou naší skupinou pryč. Ještě se na chviličku zastavujeme u pozůstatků hlavního chrámu, druhého největšího hned po Amonově chrámu v Jebel Barkal, a odjíždíme definitině pryč.

Cesta je opravdu předlouhá. Ačkoliv zastavujeme pouze na jídlo, pití a čůrání, je brzy jasné, že za světla do Kassaly dorazit nemůžeme. Zvláště když se poprvé setkáváme s asfaltovou silnicí opravdu africké kvality. Až dosud jsme stále jezdili buď terénem, nebo po zbrusu nových a téměř dokonalých silnicích. Jako bychom ani nebyli v Africe. To se ale nyní prudce mění k horšímu a za hlavní křižovatkou směrem na Kassalu k nejhoršímu. Chvílemi jsou díry v silnici tak velké a tak časté, že je zázrak, že auta vše vydržela. Jejich řidiči je totiž vůbec nešetří, o pečlivém vyhýbání se výmolům nemůže být ani řeči. Ale je pravda, že při pomalejší jízdě bychom do cíle nedorazili ani do půlnoci. Takto jsme kolem půl desáté na okraji Kassaly. Tady zažijeme pečlivou kontrolu a pak již dorážíme na hotel.

Nějak se nám nechce spát a tak si ještě s Mírou děláme krátký výlet do města. Ačkoliv neznáme směr, máme při volbě šťastnou ruku, přicházíme na autobusové nádraží se spoustou stánků a kousek dál si kupujeme chutné grepíky. Výborná a zdravá večeře, povedený závěr dne…

Jak (ne)vystoupit na kopec

Ráno vycházím v domluvených osm hodin kolem recepce před hotel a hned je mi recepčním řečeno, že ve třetím patře máme připravenu snídaní. Dole jsme skoro všichni a tak se společně vracíme zase nahoru. Třetí patro, to je vlastně terasa. Krásné místo pro snídani. V ostrém ranním protislunci vidíme neostré kopule vrcholků pohoří Taka, kam se dnes hodláme vydat. A k tomu ta snídaně – dnes žádná omeleta, ale marmeláda, veselá kráva, vajíčka natvrdo a grepový džusík…

Kassala je známá tím, že místní tržiště patří k největším v zemi. Je opravdu rozsáhlé a k vidění je tu toho spousta. Patřím mezi ty, které tyto výjevy nikdy neomrzí, i když jsou stále stejné – všude se prodává maso, zelenina, oblečení,… V několika uličkách sedí ženy oblečené celé v černém a zahalené i přes spodní část obličeje, což v Súdánu není obvyklé. Jsou jim vidět jen oči a čelo. Je téměř nemožné je vyfotit a upřímně řečeno, toto přání naprosto respektuji. Budu si to pamatovat a vždy při čtení těchto řádků je budu mít znovu před očima.

Každý z nás i tržiště vychutnává po svém. Já zůstávám s Mírou a zhruba po půlhodince průzkumů se dostáváme opět k autobusovému náraží, které již známe od včerejška. Z moudré knihy vím, že někde tady by se měla nacházet alespoň jedna internetová kavárna. Máme štěstí – objevujeme ji téměř okamžitě, a protože máme čas a dva počítače jsou volné, trávíme tu dobrou půlhodinku. Na to, že jsme v Súdánu a poprvé jsme objevili tuto největší vymoženost konce minulého století, je spojení docela dobré. Podaří se mi alespoň velmi stručně odpovědět na všechny nejdůležitější maily a mám z toho radost. Po cestě zpět k hotelu konečně narazíme i na typické zdejší nože, které jsem slíbil přivézt kamarádům do Lipůvky. Kupuji dva a tentokrát to nejde bez smlouvání. Nejsem toho velkým přítelem, ale jejich cena k tomu opravdu přímo vybízela. Dávám chlápkovi, co si myslím a když se mu to nelíbí, přidává ještě desítku. Hotovo, obchod je uzavřen, nevím, jestli k oboustranné spokojenosti, ale určitě k mojí. A snad i k jeho, protože domluva byla velmi rychlá.

Asi tři kilometry od našeho hotelu se nachází vesnička Khatmiah se svou jedinečnou mešitou. Jakoby sem přemístili mešitu z Cordoby, tak impozantně na mě působí její sloupová síň. Procházím si ji nejdříve sám, neboť přátelé jsou zaujati poblíž se nacházejícím stánkem se suvenýry. Přesunuji se tam také a i já si kupuji jeden z krásných islámských růženců. Vybírám si dřevěný s oválnými korály. Leoš udělal lepší obchod, kupuje šátek a la Jásir Arafat, dávno zesnulý vůdce palestinského lidu. Za chvíli mu začne prokazovat skvělou službu. Nechceme se totiž, já a Leoš, vrátit na horké polední hodiny zpět Kassaly, jak to navrhuje Mortada, nýbrž chceme zůstat a prozkoumat toho v tomto pohoříčku Taka co nejvíce. Ostatní se tedy vrací do města a opět se máme setkat ve tři odpoledne. Alespoň o hodinu jsem navrhl posunout termín, který prosazoval Mortada, a bylo to dobré rozhodnutí.

Zůstáváme tedy s Leošem sami, ve tři čtvrtě na dvanáct, v začínajícím největším horku. Není to možná dobrý nápad, ale nám se zdá lepší i přes vražedné vedro raději něco podniknout, než marnit čas v Kassale. Leoš má alespoň svůj arafatovský šátek, který mu výtečně chrání hlavu, já nemám ani to, přestože samozřejmě na pokoji v batohu šátek mám. Alespoň si rozpouštím vlasy, abych si chránil krk. Obličej je již naštěstí na sluneční žár zvyklý a tak doufám, že následky nebudou.

Žulové monumenty vypadají z čelního pohledu naprosto nepřístupně, my však věříme, že ze zadní strany to nebude beznadějné. Začínáme systematicky zleva a vydáváme se do sedýlka, které odděluje první dva ze čtyř hlavních vrcholů, Mukram a Taka. Ještě před sedlem vidíme, že ani jeden z nich pro nás není dosažitelný, ale pokračujeme dále a v sedýlku se před námi objeví jiný vrchol, sice menší, zato výstupově v našich možnostech. Alespoň tak to na dálku vidíme. Bude to tedy náš první cíl. A nezůstáváme u tohoto předsevzetí – když se otočíme zpět, vidíme, že také jeden z hlavních vrcholů, mohutný Toteil, by nemusel být nad naše síly. No, naplánováno to máme pěkně.

Trasu, kterou se chceme dostat na první, pro nás bezejmenný vrchol, máme vyhlídnutou. Není to zcela jednoduché, ale daří se. Esíčkem kolem obrovského skalního balvanu se prosmykneme, pak trochu klesneme a po skalních deskách je to k vrcholu již hračka. Pro Leoše je to až příliš jednoduché, tak si to trochu ztíží a zvolí přímější strmější cestu. Setkáváme se na vrcholu a chvíli odpočíváme. Výhledy do krajiny i na okolní žulové velikány jsou ohromující. Na velký odpočinek ale čas není, ten utíká strašně rychle. Sestupujeme tedy dolů a traverzujeme tak, abychom se napojili na stoupající údolí vedoucí mezi vrcholy Taka a námi vyhlédnutým Toteil. Jde to pomaleji, než jsme si mysleli. Často se nám do cesty postaví obrovské balvany a není snadné se rozhodnout, kterým směrem je obejít, zda se vrátit a zkusit to jinak nebo pokračovat s rizikem, že další balvan nám cestu zahradí definitivně. Leoš to vzdává první, já ještě necelou půlhodinku pokračuji, ale nakonec se obracím také. Vrchol se nepřibližuje tak rychle, jak bych si přál a slunce ze mě vysálo již příliš mnoho sil.

Ani cesta dolů není snadná, je třeba si dát pozor na každý krok. Volím cestu po skalních plotnách a jsem rád, že tuto docela riskantní variantu zvládám. V nižší části se ale opět hledání cesty mezi balvany nevyhnu. Těsně před třetí jsem ale dole a za chvíli přijíždějí i ostatní. I oni – alespoň někteří – se těší na jedinou fyzickou námahu na tomto putování. Sdělujeme jim s Leošem své polední zkušenosti a vybízíme ty, kteří mají k tomu chuť, aby se pokusili vylézt tam, kam my jsme se nedostali. Nikdo nespěchá a tak se všichni vydáváme nahoru až po vypití obligátní skleničky čaje. Od začátku se naše výprava dělí na tři zřetelné skupiny. Nejvýkonnější tým tvoří Pepa, Magda a Honza. Mají to v nohách a rychle se vzdalují všem ostatním. Naopak bez ambicí vylézt na jakýkoli vrchol jsou Lenka s Bárou. Podvečera si užívají a poté, co dosáhnou výsky, která je pro ně dostatečná, tak se věnují kochání se krásnými výhledy dolů. V jejich okolí se pohybuje i Míra, chvíli s nimi, chvíli sám.

Samostatnou skupinu tvoříme opět já s Leošem. Pokus dostat se nahoru nebereme vůbec symbolicky, ale brzy se ukazuje, kolik sil nás ty tři hodiny v poledním slunci stály. Brzy začínáme za silnou trojkou zaostávat, navíc asi ani nejdeme optimální trasou. Když dorazíme do sedla, nikoho před sebou nevidíme. Ztrácíme další čas hledáním nejlepší cesty a několikrát se vracíme. Najednou vidíme nad námi naše kamarády. Jsou téměř na vrcholku! My to pomalu vzdáváme, ale víme, že tento kopec se opravdu vylézt dá. Podaří se mi to příští rok?

Sestup je dlouhý a pomalý, nechceme udělat ani jeden špatný krok. Nejprve si myslíme, že holky s Mírou již dávno vyrazily dolů, ale pak je vidíme stále sedět vysoko nad námi. Skoro se jim to dlouhé čekání vymstilo, dolů docházejí již za značného šera. A vrcholová trojice až za úplné tmy.

Je již hodně pozdě a tak se snažím všechny přimět k co nejrychlejšímu odjezdu. Blahodárná sprcha se stihne ještě před večeří, která se zpožděním koná na naší krásné terase. Dáváme si tentokrát s Mírou a Leošem hovězí a Míra má velké problémy ho pokousat. No jo, nejsou zuby jako zuby. Krájí si to na malé kousíčky a pomalu se tím doslova „prokousává“. To ženská „kuřecí“ sekce ani stůl dnešním pokořitelů súdánských vrcholů – stůl rybí – žádné problémy nemá. Všechno ještě zapíjíme grepovým džusem a pak se vydávám na internet a skupinu opouštím. Byl to hezký den, ale mám toho docela dost.

Něco málo z historie – potřetí a naposledy

Islám nakonec přece jen do Súdánu prorazil. V roce 1323 byl korunován první muslimský král s Stará Dongola byla přeměněna na mešitu. Některé oblasti ještě skoro 200 let odolávaly, ale kolem konce patnáctého století byla celá Núbie muslimská.

Ještě celá další tři století si Núbijci spravovali své záležitosti sami. Kvetl tu obchod, i když to byl hlavně nechvalně proslulý obchod s otroky. Nicméně začátkem 19. století období samostatnosti na dlouhou dobu skončilo. Opět se do role vládců dostali ti, kteří ovládali Egypt, i když to tentokrát nebyli Egypťané samotní, ale jejich okupanti, Turci. Do událostí však stále více zasahovali i Angličané. Jejich chování a vzestup nového „proroka“, svatého muže jménem Mohammed Ahmed, jež sám sebe prohlásil za Mahdího, Alláhem poslaného a určeného, aby změnil tento svět a reformoval islám, to vše se stalo příčinou špatných časů. Nastala doba velkých rebelií, trpkých britských porážek, ale nakonec konečného a absolutního vítězství, kdy 2. září 1898 vojsko generála Kitchenera rozdrtilo mahdistickou armádu.

Angličané vládli Súdánu až do roku 1956, kdy se země stala nezávislou. A byť procházela velkými spory a téměř občanskou válkou, vydržela taková až do loňského roku, do svého rozdělení a vzniku nového státu, Jižního Súdánu.

Vracíme se do Chartúmu

Že by na nás i druhý den čekali na terase s nachystanou snídaní, jak jsme si to představovali, tak taková situace nenastala. Kuchyně je ještě čtvrt hodiny poté, co se scházíme, liduprázdná. Snažím se to popohnat a něco se začíná dít. Stejně ale odjíždíme později, než jsme chtěli. Dnes nás nečekají žádné velké zážitky, jen dlouhá cesta do hlavního města. Z celé řady občerstvovacích, čůracích a pro řidiče kuřáckých zastávek stojí za zmínku snad jen ta první. Zastavujeme u venkovského tržiště a první věc je ta, že se k nám hrne člověk a říká nám, že tady nesmíme fotit. Za chvíli víme proč. Většina obyvatel vesnice jsou příslušníci kmene Rashaida a ti nemají rádi, když jim někdo fotí jejich ženy. Ano, jsou to ony ženy chodící celé v černém, které jsme již viděli na trhu v Kassale. Takže ženy vynecháváme a ostatním nevadíme. Například místní pekař nás vidí docela rád…

Silnice je chvíli dobrá, chvíli hrbatá jak místní velbloudi. Až kolem šesté se dostáváme na předměstí Chartúmu a zastavujeme u pěkného muslimského komplexu, sloužícího hlavně jako církevní škola. Ihned jsme obklopeni houfem „studentů“. Do řeči se s námi dává jeden ze starších mužů a ochotně odpovídá na všechny dotazy. Hovor s ním vede hlavně Bára. „Kolik dětí tady studuje?“ – následuje velké dohadování – „Více než tisíc, asi dva tisíce, možná…“. „A co se učí?“ „Učí se korán, arabštinu a islámské právo. Matematiku jen ten, kdo chce. Jsou tu děti od sedmi do čtrnácti let.“ „A co budou dělat, až tady skončí?“ „No, zase oni budou učit další děti“… Houf kolem nás houstne, kdybychom tu zůstali déle, asi bychom všech 2000 studentů viděli na vlastní oči. Raději návštěvu ukončujeme.

Ještě chvíli trvá, než se dostaneme k hotelu. Dnes je pátek a to je pro místní svátek a den volna. Všude jsou nachystány spousty plastových židlí, budou se scházet rodiny a přátelé a popíjet čaj. My už si čaj nedáme, jen řidiči poslední pauzičku a kolem sedmé jsme v hotelu. Waleed už na nás čeká a já ho rád vidím.

A čeká nás poslední súdánský den. A nebude to žádný výplňový den, jak často bývá zvykem. Máme toho v plánu hodně a tak snídáme brzy a už před osmou vyrážíme. Asi dvě hodiny jedeme po dobré silnici, pak ale opět odbočujeme do pouště. Ani nejbližším památkám od Chartúmu se nedá přijet jednoduše. Půlhodiny skáčeme po neudržovaných pouštních cestách, než se před námi objeví náš první cíl – Mussafarat el Sufra.

Bereme to od konce a zajíždíme ke Lvímu chrámu, nádherně zrestaurovanému archeology z bývalého východního Německa. Tak toto se soudruhům z NDR opravdu povedlo, tady chybu neudělali. Chrám není velký, ale je příjemný a milý. Naopak celý hlavní prostor, velká ohrada, na mě působí dojmem poněkud neurovnaným. Jsou zde zbytky několika chrámů a také malé muzeum s několika desítkami exponátů. Chrámy jsou zasvěceny místním núbijským bohům, nikoli tedy převzatým egyptským božstvům. Jednotlivé zdi, zvláště u největšího z nich, jsou částečně sesunuté a vůbec celý komplex jakoby čekal na pořádnou rekonstrukci. Dočká se jí?

Další půl hodinka pouští je zpestřena tím, že když se před námi objeví písečný žlab, náš řidič do něho vletí sice statečně, ale projet jím nedokáže. Je to první uvíznutí v hlubokém písku, naštěstí šířka úvalu je jen asi dvacet metrů a poté, co někteří zatlačíme, je auto za chvíli opět na pevné zemi.

Poslední, ano úplně poslední památkou starých časů je Naqa. A je určitě jedna z nejkrásnějších. Na malé vyvýšenině pod kopcem je půvabný chrám, zasvěcený bohu Amonovi. Vstup je tvořen dvěma řadami soch lvů, což se opakuje i za prvním předsálím. Zachovalé sloupy a příhodné sluníčko dotváří celkový dojem.

Na cestě ke druhé skupince se zastavujeme u jedné z nejhlubších studní, používané místními pouštními pastevci. Vaky vody jsou vytahovány pomocí mezků a tak se dá snadno odhadnout, že její hloubka musí být alespoň 75 metrů. Těmto lidem ale naše přítomnost příjemná není, a tak se tu nezdržujeme.

Asi nejkrásnějším místem je zde ale dvojdomek Lvího chrámu s pavilonkem, postaveném ve směsici římsko-egyptsko-súdánského stylu. Lví chrám byl stejně jako na předchozím místě pečlivě zrestaurován německými vědci a je nádherný. Jeho stěny tentokrát obdivujeme jen zvenčí, ale stojí to za to. Některé vlysy jsou téměř bezchybné. Vedlejší pavilonek zase dozajista patří k nejvíce fotogenickým objektům starého Súdánu.

Do Chartúmu se vracíme samozřejmě později, než jsme chtěli, ale nic není zmeškáno. Národní muzeum není velké a necelá hodinka na něho bohatě stačí. V prvním podlaží jsou samozřejmě exponáty ze všech možných archeologických nalezišť starého Súdánu, pro mnohé je však velkým překvapením patro druhé, kde jsou vystaveny nádherné malby z doby křesťanské. Většinou jde o práci polských archeologů a velký dík jim za to.

Na chviličku zastavujeme na nilském břehu kousek od místa, kde se Bílý Nil stéká s Modrým a vzniká tak jediný velký Nil. Bohužel, obě řeky se před svým soutokem dělí na dvě ramena a tak dojem není nijak mohutný.

Další krátká zastávka je naproti hrobu Mahdího, jenž je uzavřen a je možno ho vidět pouze zpoza mříží brány. Vedle je Kalifův dům, nyní museum, ale to už zjevně nikoho nezajímá. A tak spěcháme na trh, kde někteří nakupují poslední suvenýry. Podle jejich slov je konečně z čeho vybírat. Dávám jim na to půlhodinku, byť některým se to zdá málo a chtěli by více. Ale je sedm hodin večer a já už melu z posledního. Na tomto zájezdě se každý den končilo pozdě a jen málokdy jsem spal více než pár hodin. A dnes to zcela jistě nebude ani těch pár hodin. Někdy jsem už v těchto večerních hodinách i nepříjemný, ale i já jsem jen člověk, který by si potřeboval občas trochu odpočinout a připravit se na další den. Na této akci to bylo možné jen málokdy. Ale takový je můj život, tak jsem si ho vybral a jsem rád, že ho tak žiju. Chápu, že si lidé chtějí za své peníze všeho užít na maximum a snažím se to respektovat. Jen už prostě někdy nemůžu…

Rychlá sprcha mě postaví na nohy, a protože mám hlad, vytáhnu Míru jako svého bodyguarda do nedaleké hospůdky, kde si dám poslední súdánské grilované kuře. Výborné, určitě lepší než to včerejší dosti zuhelnatělé. Ve spěchu dojídám, abych byl v domluvených devět hodin dole v hotelové hale. Potřebujeme vyměnit zpět peníze, které nám zbyly, protože kdekoli jinde jsou nepoužitelné. Waleed je opravdový frajer a mění nám je zpět ve stejném kurzu, v jakém nám je před deseti dny prodal.

Kolem jedenácté se snažím na chvíli usnout a snad se to i daří. Ale je to krátké spaní, strašně krátké. Ve čtvrt na dvě zvoní mobil a za chvíli jsme již na cestě na letiště. Bára s Evou absolvovaly tuto cestu již hodinu před námi a dávno zmizely v jeho útrobách. Súdánské dobrodružství, pro mnohé neznámé a nepředstavitelné, končí. A co si já osobně odvážím? Co pro mě bylo nejdůležitější? Že je zase o jednu zemi více, kam bych se rád vrátil. Je těžko říci, proč. Krásných památek má spousta zemí a mnohé k tomu přidají třeba pralesy, k turistům vlídná moře a kdoví co ještě. Ale tady jsem se prostě cítil dobře. A chci přijet zase.