hlavní strana

Blesková výprava do Západních Tater 2001

Sestava: Honza, Petra, Milan a Jirka, sepsal Milan

Liptovský Mikuláš

Noční cesta vlakem proběhla až na občasné otravování průvodčích a celníků celkem v pohodě. Před osmou hodinou ranní jsme se ocitli na nádraží v Liptovském Mikuláši. Z autobusového nádraží, které je hned vedle vlakového nám asi za půl hodiny odjížděl autobus směrem k Žiarské dolině. Půlhodinku jsme využili k nakoupení nezbytných zbytečností. A potom už hurá do nafukovacího autobusu, do kterého na každé další zastávce přistoupilo půl milionu lidí. Vystoupili jsme až na konečné, téměř na hranici Tatranského národního parku.

Žiarská Dolina

Prozíravě jsme vyrazili po Staré cestě a ne jako ostatní srabi, kteří šli po silnici… Makali jsme a tak nás nepředhonili úplně všichni :-) K Žiarské chatě jsme doběhli splavení, ale šťastní a plní očekávání. Když jsme se usušili, něco popili a pojedli, bez dalšího otálení jsme pokračovali. Začalo to být víc do kopce a naše průměrná rychlost mírně klesla. Jirka si nás nevšímal a obdivoval okolo se zvedající končiare.

Roháčský Hřeben

Zvesela jsme nasedli do Smutného sedla a po krátkém odpočinku počali šplhati na první dvoutisícovku – Plačlivé. Za ní už následoval Ostrý Roháč a s ním armáda jeptišek. V Jamnickém sedle jsme až do rána druhého dne hřeben opustili a utábořili se mezi Jamnickými plesy (ale nikomu to neříkejte, to se nesmí !). Ráno jsme vystartovali celkem brzo, aby nás někdo nenačapal. Zpátky na hřeben a vzhůru na Volovec. Nevím, jestli Volovec ještě patří do Roháčů, každopádně jsme pokračovali po červené směrem na Hrubý vrch.

Směr Bystrá

Po zdolání Hrubého vrchu jsme hraniční hřeben neopustili a přes Končistou jsme došli až do Ráčkova sedla. Bylo už po poledni a tak jsme se rozhodli, že sejdeme k jednomu z Ráčkových ples, doplníme vodu a najíme se. Po dobrém obědě jsme se zabalili do spacáků a dali si dvacet. Kromě neúnavné Petry, která zůstala na stráži. Petra nás probudila, že na hřebeni stojí chlap s dalekohledem a s vysílačkou. Myslím, že jsme se sbalili snad za pět minut. Podařeným úhybným manévrem (zdrhali jsme jako blázen) jsme toho hlídacího psa setřásli (nejspíš nás nechal běžet…). Po chvíli jsme se napojili opět na červenou. Slezli jsme Klín a přes Gáborovo sedlo jsme dospěli až do Bystrého sedla.

Bloudíme v mlze

V Bystrém sedle jsme shodili batožinu, důmyslně ji schovali za sloupek a odlehčeni vyrazili na Bystrou. Nejvyšší hora západních Tater nás přivítala vcelku pěkným počasím. Zůstali jsme a chvíli se kochali panoramaty. Na zpáteční cestě už začalo trochu foukat a než jsme nasadili batohy obloha se nepěkně zatáhla. Ničeho jsme nedbali a začali stoupat na Blyšť. V té mlze se nám však nějak schoval (schovala?) a dvakrát jsme se ocitli v půli cesty na Bystrou… Spolu s blouděním a mlhou mírně poklesla i naše nálada, a tak jsme klesali dál až do Pyšného sedla. Tam, již notně uškobrtaní, jsme se rozhodovali zda přenocovat v sedle u nějakého plesa, či sejít až dolů.

Kamenistá Dolina

Zhoršující se počasí nás přesvědčilo, abychom poněkud snížili naši nadmořskou výšku. Z posledních sil jsme se dali na útěk před deštěm. Ještěže to bylo z kopce. Krásnou Kamenistou dolinou podél Kamenistého potoka jsme se dostali k jakési opuštěné, ale zamčené chatě, kterou jsme zprvu považovali za v mapě zakreslený turistický přístřešek. Nakonec jsme se rozhodli pokračovat. Přístřešek se objevil až na samé hranici Tanapu. Už se stmívalo, a tak jsme nelenili a rozbyli tábor. Tentokrát jsme postavili i stan, který sebou celou dobu Honza vláčel. Naštěstí nepršelo, a proto jsme s Jirkou, poté co jsme Honzovi s Petrou zahřáli stan, přespali pod širákem.

Štrbské Pleso

Čtvrteční ráno již nebylo tak časné, díky tomu byla naše cesta do Podbánské jaksi svižnější. Běžel i Jirka. S batohem. Autobus z Podbánské měl stejně asi deset minut sekeru, ale alespoň jsme se probrali :-) Ještěže jsme vydrželi a nešli pěšky. Do Štrbského Plesa to byl ještě pěkný kus po Tatranské magistrále. Oproti Roháčům jsme si připadali jako ve velkoměstě. Času bylo ještě poměrně dost, síly načerpané, rozhodli jsme se proto, že si odskočíme na Kriváň.

Kriváň

Vody jsme cestou nabrali dost, přesto nám později chyběla. Jakmile jsme začali stoupat, opřelo se do nás slunce a neopustilo nás až do večera. Batohy jsme si sice nechali v úschovně, ale každý z nás měl něco v ruce, což nebyl moc dobrý nápad… Těsně pod vrcholem Honzovi zapnul tzv. „mountain running“ instinkt a museli jsme ho s Petrou uvázat na řetěz :-)))) Jirka si šel svojí cestou a nahoře nás pak v tom davu málem nenašel. Ale rozhled to byl úžasný. Zdrželi jsme se asi půlhodinku. Cesta dolů byla poněkud náročnější. Hlavně pro mě. Bolelo mě koleno a měl jsem strašnou žízeň. Prostě sem je nechal všechny za sebou a před očima mi tekly proudy studené, osvěžijící, lahodné, tatranské vody.

Poprad

Po menším nedorozumění s úschovnými boxy následovala cesta ze Štrbského Plesa úzkorozchodnou zubačkou do Popradu. Vláček byl sice narvanej k prasknutí, ale miminko se prostě přebalit a nakojit musí, to se nedá nic dělat. V Popradu to Jirka zná, a tak nás neomylně zavedl do prvotřídní hospody, ve které jsme strávili zbytek večera. Skvělé jídlo, vynikající Gambrinus (viď Honzo?) a příjemné prostředí nás přimělo k tomu, abychom tam nechali všechny slovenské koruny, co nám ještě zbyly. A potom zpátky na nádraží, odkud nám chvilku před půlnocí odjížděl vlak domů. Plnej anarchistů, cikánů, skinheadů a vožralů. Prostě jsme zapadli.