Firma ISCAREX s.r.o.ISCAREX pohárTermínovka 2024KraličákCestování s Honzou
Hlavní strana
Podporují nás
ISCAREX, s.r.o.ISCARPardubický krajČeský běhBackground

Možná, že… jsme tady - Blanka Kostřicová

Stojíme na startu Svinnského krosu, tenhle závod mám propojený s mnoha příběhy a lidmi, vždycky se to tu tak v mysli (a částečně, koneckonců a naštěstí, i v reálu) všechno sejde… Tak jako i na jiných závodech, ale někde jsou tyto prožitky silnější – Svinná patří k těm místům. Tady jsem vždy alespoň delší chvíli hovořívala s Péťou Orlichem (+2015), pravidelným účastníkem… Po závodě jsem hned telefonovala své největší „fanynce“ – svojí matce (+2012)… Tady (ale velmi silně i snad všude jinde) nostalgicky vzpomenu na naši veteránskou partu, tu starou, která se už téměř rozpadla…
A dnes zahajujeme minutou ticha za Matěje Jelínka. Jelínkovi z Černilova se účastnili závodů Iscarexu jen občas, docela zřídka, a častěji Magda než Matěj. Obvykle stáli poněkud stranou, nenápadní, ale vlídní; Matěj zjevně bývalý výborný běžec, Magdu si netroufnu odhadnout – běžecký styl měla (má) ale dobrý, jakkoli byla už po sedmdesátce pomalejší.
Po minutě vybíháme. Kroužíme na známém devítisetmetrovém okruhu a v tom pohybu a vzduchu a louce a krajině a závodnících je všechno a všichni, taková malá pozemská věčnost tu vždycky vznikne… (no, než já dolezu do cíle, to je opravdu docela věčnost…).
 
Na dalším mytickém místě, na Pekláku, se o deset dní později dozvídám, že Míla Keprtová má už natolik závažné zdravotní problémy, že jí znemožňují nejen běhání, ale dokonce i setkání (nejen) s námi.
Poprvé jsem si s ní zazávodila na jaře 1989 v Chocni. Ona, těsně před čtyřicítkou, s běháním začínala, já, o více než deset let mladší, jsem ji tehdy ani nemusela považovat za soupeřku (byly jsme tenkrát v jedné kategorii). Ten závod jsem běžela sice docela slušně (vlastně jsem ho vyhrála anebo byla druhá, už nevím přesně), ale téměř z posledních svých (ještě snad) závodnických sil – už jsem v té době měla pár let velké zdravotní potíže, které přerostly v dlouholetý boj o život. Když jsem ho – tedy tu jednu bitvu – vyhrála a mohla se vrátit alespoň k takovému běhání, jaké provozuji teď, Míla už byla velmi dobrou veteránskou běžkyní, která mě hravě porážela.
Tak to šlo až do roku 2014. V roce 2015 jsem kvůli ostruze neběhala, a když jsem se v následujícím roce vrátila, najednou bylo něco v nepořádku: začala jsem Mílu porážet! Sice ne vždy, sice jsme se ještě docela „rvaly“, ale – ta změna tady byla.
Změny postupovaly. Ale ještě loni běžela Míla Peklák. A na večerním vyhlášení po posledním závodě mi přišla gratulovat ke třetímu místu, sama čtvrtá.
Začátkem září loňského roku přišla ještě na moje autorské čtení – chodila na ně vytrvale, z těch devětatřiceti, co jsem zatím ve Třebové měla, vynechala jen několikrát. A ačkoli byla nečtenářka, po čtení vždy za mnou přišla – stisknout mi ruku, poděkovat a říci dvě tři věty, z nichž bylo zřejmé, že jí to něco dalo. Dokonce ještě loni v říjnu, na dalším čtení – kdy už na tom byla hodně nedobře–, mi ty dvě věty dokázala říct. Tehdy jsem ji viděla naposled. – Míla sice ještě žije, ale běžecký (a nejen ten) svět již opustila.
 
Před závodem se chvíli rozklusávám s Tomášem Kláštereckým. Řeč se stočí na desáté výročí úmrtí mého drahého přítele a spolužáka z fakulty, významného českého prozaika Jana Balabána. Tomáš má právě rozečtenou jeho povídkovou knížku s názvem – Možná, že odcházíme…
Ale ne. Takto přece jen končit nechci. Vždyť i další knížka Honzy Balabána se jmenuje Jsme tady.
A když po závodě balím batůžek a odcházím, Pavla se loučí: „Ahoj, Blanko, tak v dubnu!“ – Jsem ještě trochu zamyšlena a trochu melancholická, a taky mám na duben svůj plán – ale o tom snad Pavla vědět nemůže, na to přece nenaráží? – „Co v dubnu?“ ptám se zpitoměle. „No – v dubnu na Pekláku!“ vysvětlí Pavla.
No jasně, Pavlo.
Jsme tady – a v dubnu na Pekláku!
Když Pán Bůh dá.

 

Blanka Kostřicová

Článek byl publikován 25.08.2020, 10:02:55