Jiří Javůrek - Dokud se hýbu, žiji!

Běhání mi svým způsobem pomáhá i v mém zaměstnání, tvrdí nestor českých běhů do vrchu Jiří Javůrek. Letos oslavil 61. narozeniny, bydlí ve Svobodě nad Úpou a pracuje v Horním Maršově, kde je i členem místní TJ Jiskra.

Zde také začal počátkem osmdesátých let s běháním. Po vojně se ale věnoval spíš běžkám, zejména se zaměřil na dálkové běhy, mezi atlety si totiž moc netroufal. Rozhodla vlastně náhoda, vzpomíná, kolega z práce byl pořadatelem tehdejšího závodu Běh o cenu Krkonoš a využíval mě jako pomocného rozhodčího. Obdivoval jsem tam výkony tehdejších špičkových vytrvalců - bratří Borůvků, Petra Havla, Františka Pechka, Libora Najmana, Jirky Libry a dalších. Jednou se na startu objevil i můj bývalý šéf z Úpice, Zdeněk Černý, a vyhrál veterány. To mě tak překvapilo, že jsem se rozhodl. Příští rok běžím také! A to jsem splnil. Napoprvé snad i docela dobře. Doběhl jsem pátý a porazil tehdy velmi respektovaného Karla Šklíbu. To mě nakoplo a hrozně chytlo. No a od té doby jsem se zúčastnil každého závodu, o kterém jsem se dozvěděl.



9. 6. 2001, CENA FIRMY ISCAREX Dolní Morava - Králický Sněžník


Vystudoval uměleckoprůmyslovou školu, ale ve sklárně dlouho nepracoval, což, jak je vidět, bylo z dnešního pohledu nesmírně moudré rozhodnutí. Pokračoval totiž ve studiu na Pedagogické fakultě UK a poté si ještě dodělal speciální pedagogiku. Od roku 1976 pracuje ve výchovném ústavu. Nyní se toto zařízení jmenuje dětský domov se školou. Pro všechny, co jim to nic neříká, to má krásný a všedokreslující český výraz - polepšovna. Tu již od roku 1991 vede coby ředitel.

Je zřejmé, že při tomto hodně těžkém povolání je fyzická i psychická odolnost velkou výhodou, podotýká Jirka a je rád, že má doma pochopení pro běhání, neboť v začátcích běhů do vrchu se jich aktivně účastnila i jeho manželka, s níž má dvě už dospělé děti a také syn Petr, který byl jako junior též velmi úspěšný. Nakonec povolání pedagoga poskytuje běžeckému sportu dostatek času.

Nikdy jsem neměl žádného trenéra, ale učil jsem se od mistrů. Samozřejmě velkým vzorem byl Emil Zátopek, ale obdivoval jsem Frantu Pechka pro jeho nesmírnou houževnatost, z blízkých kamarádů Milana Melišíka a v současné době smekám před Oldou Šmídou, komentuje své začátky, ostatně s oběma jmenovanými jsem ve svých atletických počátcích sváděl velké souboje, na které dodnes vzpomínáme.



2. 8. 2003, Běh na Lysou horu


Na dráze nikdy moc neběhal, ale na škváře dal v hodinovce 16970 m a 5000 m zvládl za 17:01. Hlavně se však specializoval na běhy do vrchů, kterých se účastní již od prvního ročníku jejich Poháru. Vrchy se mi zalíbily ihned nejvíce, protože jsem tam dokázal držet krok s daleko lepšími běžci, než jsem byl já. Navíc se všechny závody konají v nejkrásnějších místech naší vlasti, a i když se mi pokaždé nezadaří podle mých představ, náladu mi spraví vždy nádherný výlet. Na většinu těchto závodů se těším již dlouho dopředu, protože se tam setkám s lidmi, které mám rád a se kterými je mi dobře, usmívá se Jiří a dodává: Je obdivuhodné, že mezi vrchaři málokdy panuje blbá nálada a v době, kdy v řadě sportů převládají nedobré vztahy, tak mezi námi je to, až na vzácné výjimky, zcela jiné. Navzájem si popřejeme úspěch, dovedeme se radovat i z kvalitního výkonu soupeře a to je v tomto krizovém čase ohromně cenná devíza a i skvělá duševní relaxace.

Proto mám vrchy tak rád. I když běhám cokoliv od mílařských tratí až po maratón a vzhledem k mému věku mi přece jen více vyhovují závody s kvalitnějším povrchem, nedám na kopce dopustit. Právě proto, že je každý tak jiný. Vyznává se běžec, co upsal těmto soutěžím svoji duši i život. Také za ta léta nasbíral dosud přes 346 startů, vybojoval přes 10191 bodů, 127x zvítězil a 255x stál na stupních vítězů. Co k tomu dodat? Snad už jen to, že dokázal v Českém poháru běhu do vrchu celkově vyhrát čtyřikrát v Béčku, pětkrát v Céčku a zatím jednou v Déčku. To mluví za vše a souhrn jeho výsledků nepotřebuje další komentář.



3. 7. 2005, Běh na Kozlovský kopec


Snad jen bude dobré připomenout veteránské světové soutěže, kdy v Kitzbühlu porazil tehdy vynikajícího van Notena a obhájil to ještě v roce 2000 v Dubnici nad Váhom. Po pádu železné opony byl také roku 1990 členem našeho reprezentačního družstva, které v Telfesu, zdolalo týmy NDR a SSSR, v jejichž řadách byli výborní vytrvalci, většinou reprezentanti, na rozdíl od Čechů, za které startovali jen opravdu ryzí amatéři.

V tom je právě to kouzlo vrchů. Je to úplně specifická disciplína, se kterou se nedokáže vypořádat každý, byť normálně sebelepší běžec. Málo rozhoduje technika. O to více však hlava, vůle a schopnost vydat ze sebe vše, co v tobě je a někdy i víc, filozofuje trochu nad tím, proč se někteří špičkoví borci nedokážou v kopcích prosadit.

On sám má nejvíce rád Lysou horu, kde letos dokázal již po třinácté zvítězit. Krásný je Králičák a mimořádně pěkné byly, dnes již zaniklé, závody Běh údolími horských řek a Běh na Vrbatovu boudu. Oba měly totiž i identický cíl, kde si u mohyly člověk vzpomenul na Hanče a Vrbatu.



8. 7. 2006, Po trati MS, Malé Svatoňovice


Běhání mi svým způsobem pomáhá také v zaměstnání. Pro některé mé školní svěřence jsem přece jen trochu pozitivním vzorem. Pokud je to možné, vezmu je sebou na závody a čas od času se mezi těmito kluky objeví přece jen někdo, komu sport ukáže i lepší alternativy v trávení volného času, tvrdí zcela vážně.

Mimo běžeckých závodů se věnuje i lyžím a celkem slušně. Letos odjel deset závodů a v zimě vyráží na běžky, jak je to jen možné. Také nesmírně rád cestuje. Nejraději za poznáním nových míst v naší krásné přírodě a to i pěšky, na kole, motorce a nakonec též autem, které ho opět doveze, kam jinam, než na jeho oblíbené vrchařské závody.

Přeji nám všem běžeckým kamarádům pevné zdraví. To je základ. Pořadatelům hodně spokojených účastníků, ale hlavně to, aby naše běhy nestárly. Bohužel, ubývá nám mladých. A to je škoda. Proto budu nesmírně rád, když si nějaký mladý váhavý internetový surfař mé poselství přečte a rozhodne se přidat k nám. Pak jsem u počítače neseděl zbytečně, říká Jiří Javůrek, vrchařská legenda a závěrem přiznává: Rozhodnutí začít běhat, patří v mém životě k těm nejšťastnějším…


Zdeněk Smutný

Článek byl publikován 16.11.2009, 07:34:26