Roman Koucký - Výletní běžec

Vždy jsem byl tak trochu výletní běžec, tvrdí Roman Koucký: Už v době specializovaného maratónského tréninku jsem si dokázal dokonale užít výběhy po horách.

Pochází z Jilemnice, ale v současnosti žije v Liberci, kde je nyní již 46letý absolvent VŠE v Praze odpovědný za finance a administrativu ve středně velké společnosti. Kupodivu, ačkoliv jsem se narodil v místě lyžím zaslíbenému, tak jsem přesto začínal s orientačním během, kde se mi v žákovském věku docela dařilo, vzpomíná Roman: S přestupem na místní sportovní lyžařské gymnázium mi nezbylo nic jiného, než se postupně přeorientovat na lyže, protože těch pár orienťáků, co tu přežívali, bylo tehdy spíše jen trpěno. Přesto mě to na lyžích nakonec taky bavilo, ale hlavně pak přespoláky a silniční běhy, kterých jsme se v rámci přípravy zúčastňovali.

Když začal studovat vysokou školu v Praze, přestoupil do atletického klubu RH Praha. Ihned si zkusil také Běchovice, ale hlavně v necelých 19 letech první maratón ve Stromovce. Ten zvládl za 2:34. To zřejmě rozhodlo, že se začal víc cítit atletem, ale orientační běh zcela nikdy neopustil.

Udělal jsem v přípravě klasickou chybu všech nadšených běžeckých začátečníků, komentuje své první běžecké období: Po relativně snadném vstupu mezi vytrvalce jsem začal s vidinou velkých výsledků trénovat naplno a místo očekávaných výkonnostních posunů nastal dost tvrdý útlum. Naštěstí jsem se tím nenechal otrávit, naučil se časem také odpočívat a pak se to začalo všechno obracet postupně k lepšímu. Také mi hodně daly společné tréninky se Standou Kynčlem. Určitě pro nás oba byla v té době naše spolupráce i hecování hodně prospěšná.

To zcela jistě dokazují i jeho osobní rekordy, na kterých se trenérsky nejvíce podílel Josef Štěpánek, mimochodem trenér jednoho z našich nejlepších maratónců Stanislava Tománka, který dokázal na morálně-volní bázi každého ze svých svěřenců ušít dokonalý individuální trénink. On určitě patří mezi trenéry, co toho u nás o běhání opravdu dost ví. Roman dokázal dát 5000 m na dráze v roce 1987 za 14:53 a 10000 m zvládl již v 85. roku za 30:51. Dokonce o rok dřív zaběhl 20 km na silnici v čase 1:04:13, ale nejlepší výkony měl v maratónu, kdy se dostal až na čas 2:23:21 a to také v roce 1987.

Ze svých výsledků si nejvíce cením výkonů na maratónech v Budapešti v roce 1985 a ve Wroclavi v osmdesátém sedmém a také se mi dařilo na některých silničních závodech. Třeba v Brandýse, na Hluboké nebo na závodě Kolín-Velký Osek-Kolín, vypočítává skromně a také dodává: Startoval jsem i na Mistrovstvích světa do vrchu, to byl vlastně tehdy, tuším, jen World Cup, v letech 1991-1993.

A že to uměl i do vrchů, to dokazuje jeho 27. místo z italského Valle di Susa. Já se ani tak kopcům zpočátku moc nevěnoval, ale protože jsem z Jilemnice, tak jsem tam běhával občas závod Jilemnice - Žalý a až v v letech 1991 - 93 jsem se začal soustředěně věnovat vrchařským závodům. Ale nikdy jsem se nezaměřoval na celý Český pohár v běhu do vrchu. Navíc jsem nebyl takový ten lyžařský silový běžec, takže mi spíše vyhovovaly běhavější závody, ale zkusil jsem od všeho něco. Ovšem když jsem na tom byl dobře, tak mi pak bylo jedno, jaký kopec mám před sebou, jen ty extrémní hory pro mě nebyly až tak úplně přirozené, jako pro některé vrchařské specialisty, vzpomíná a ihned dodává: Sice se mi víc líbily závody v terénu, ale silnice mi určitě vyhovovala víc. Ale mám řadu svých oblíbených tratí, třeba Lázek, Štěpánka, Loučná či Jedlová. Z těch starších Pancíř, Vrbatova bouda, samozřejmě domácí Žalej. Ale jsem přesvědčený, že jsou určitě velmi hezké i závody, kde jsem nikdy neběžel, ať už Králičák nebo třeba i na Pálavské vrchy.

Mě se vždy líbilo na kopci s výhledem, taky pokud tam byla jako bonus hospoda, proto jsem opravdu vyjížděl na tyto závody s cílem si tu nádheru kolem také užít. Vždycky jsem byl tak trochu výletní běžec. S vrchy jsem se dostal do míst, kde bych se asi nikdy nepodíval, třeba na Hostýn anebo jsem ta místa uviděl i z jiného úhlu. Také mě fascinovaly závody v Anglii svou brutálností i jejich způsobem závodění. Pro Británii a Skotsko mám vůbec slabost.

V dobách svých atletických začátků se nedržel žádných vzorů, ale měl své oblíbence jak třeba ze světových borců, kam patřil hlavně Sebastian Coe, tak z domácích skvělých vytrvalců, kteří navíc přešli k atletice z orientačního běhu, kde hodně respektoval Ivana Uvízla či Jirku Sýkoru, kteří dokázali skvěle běhat jak na dráze, tak na silnici a zároveň i orienťáky. A mezi lyžaři a orientačními běžci mu byli nejvíc sympatičtí T. Mogren a O. Thon.

On sám toho na oválu stadionu moc neodběhal, spíš se věnoval silnici, krosům a později kopcům: Prostě někde se mi líbilo víc, někde míň, ale nijak zvlášť jsem to nerozlišoval. Teď už je to jiné, neumím si představit, že bych bez následků zvládl 20 km závod na silnici, tak to vidím se svou účastí na závodech spíš na ty kopce.

Když se probírá historií našich běhů do vrchu, tak říká: Nemyslím si, že se za ta léta něco moc zásadního změnilo. Vždy to byla a bude podle mě taková outdoorová zábavnější odnož atletiky. V průběhu let možná ubylo lidí, přibylo aut a každý se věnuje víc individuálně sobě a tím se méně užívá parta, která tam byla vždy skvělá. Ale mám pocit, že v posledních dvou letech se to všechno víc vrací k tomu i mému původnímu cílu a to, že se jezdí lidé na tyto závody víc bavit. To si myslím, že je dost důležité. Trochu mi však vadí, že někteří lidé nechápou, že vrchy nejsou pupek atletiky a rozhodně jím nikdy nebudou.

Ani po skončení své běžecké kariéry se nepřestal hýbat, ale spíš vyrazí opět po mnoha letech raději na běžky. Navíc v Jizerkách jsou téměř pořád mimořádně dobré podmínky. Nakonec od jeho domu na Bedřichov je to jen 7 km. V létě vyráží na kole, zahraje si floorbal a nezapomíná na orientační běh. Vedle toho se snaží pořádat i závody. (Dříve Žalej, Slovanka). Nyní se již pouze soustředí na Ještěd, kterému by chtěl vrátit ten bývalý přeshraniční rozměr, tedy běh nejen pro Čechy, ale také pro Němce a Poláky.

Občas si poslechne dobrou hudbu, spíš tvrdší či alternativu, podívá se na dobrý film, a když je čas, rád čte, zejména ruskou klasiku. Sbírá pivní nálepky a krabičky od sirek a také si dá moc rád místní regionální pivo. Rovněž nepohrdne ani dobrým vínem. Avšak nejraději jezdí s rodinou na výlety. Ať už třeba jen 5 km od baráku nebo někam na sever Evropy. Ale v Čechách se mi hodně líbí, neměnil bych, říká Roman Koucký, maratónec, co se upsal vrchům.

Zdeněk Smutný


Roman Koucký - výsledky

Článek byl publikován 09.12.2009, 07:30:29