Firma ISCAREX s.r.o.SportTermínovka 2020Cestování s Honzou
Hlavní strana
Doporučujeme
ISCAREX Junior teamISCAREX pohár 2020
Podporují nás
ISCAREX, s.r.o.ISCARHOLBAELEVENPardubický krajČeský běhBackground

Od Tatier k Dunaju - dojmy a emotivní zpovědi členů týmu, díl I.

Po pár dnech odpočinku a aktivní relaxace (ano, někteří už zase začali trénovat) jsme pro Vás připravili další články o tomto pro nás fenomenálním závodě. Raději začněte číst od začátku a nedívejte se na konec. Zjistíte totiž, že budete číst celou polední pauzu a nestihnete oběd. Máme tolik zážitků, se kterými bychom se chtěli podělit, že to stručněji opravdu nejde. Nechť se Vám první díl líbí, bude ještě druhý. :) A také se postupně můžete těšit na fotky a krátký film.

Kapitán týmu Aleš Stránský



Když jsem na jaře uvažoval o této štafetě, myslel jsem, že se mnou do toho nikdo nepůjde. Opak byl pravdou. Každého, koho jsem oslovil, bez váhání souhlasil. Chtěl jsem vytvořit elitní tým. Měl jsem podmínku, aby člen štafety uměl desítku pod 40 minut. Průměrný čas běžců v kategorii Elite totiž musí být podle propozic 38 minut na 10 km. Pro mne týmový závod není nic nového. Za léta sportování jsem štafet běžel nespočetně a v atletice absolvoval léta soutěže družstev. Tušil jsem, že tohle bude ale něco jiného, výjimečného.

Štafeta je náročná logisticky a to tím více, čím tým běží rychleji. Některé přesuny v autech jsou delší než čas běžce na úseku. Rychlý tým má méně času na odpočinek, nepřichází v úvahu někde zastavit a vlézt do spacáku. Obě auta musí být neustále v pohybu. S tím je nutné počítat. Zajímavé je prokousávání se startovním polem. Rychlý tým startuje hodiny za prvními (papírově pomalými) štafetami a na prvních úsecích jste téměř opuštěni. Toi-Toiky na předávkách jsou zcela plné a bez papíru. Postupně se pole běžců zahušťuje, rychlejší štafety dobíhají ty pomalejší, dostáváte se do hlavního proudu. Najednou není kde zaparkovat, všude plno lidí. Toi-Toiky jsou poloprázdné a papír v nich je. A před nimi dlouhá fronta. Před koncem štafety opět ubývá běžců a doprovodných vozidel, dostáváte se do úplného čela závodu, na předávce jsou zatím pouze pořadatelé a Toi-Toiky jsou nablýskané a voňavé.

Pro Slováky je štafeta propojení dvou magických národních symbolů Tater a Dunaje. Pro nás to byla štafeta plná hlubokých zážitků, emocí, týmové soudržnosti a obětování se pro společný úspěch.

Fascinovaly mne noční etapy. Jednak jako běžce, kdy světlo čelovky je jediný přítel, který nesmí selhat a zjevující se bílá šipka na cestě je jakýmsi strážným andělem a úlevou, že člověk neseběhl z trasy. Pokud spatříte před sebou dalšího blikajícího běžce, je to magický bod, který vás přitahuje a vy jdete až za hranice svých možností, jen aby se běžec stal co nejdříve kořistí. To vše umocňuje vědomí, že na vás v cíli čekají další členové týmu a všichni doufají, že dorazíte co nejdříve. A vy je nesmíte zklamat.

Noční etapy mne fascinovaly i na předávkách, kdy najednou v tiché spící vesnici se začnou sjíždět týmové mikrobusy a rojit se blikající běžci v reflexních vestách. Do tmy na přibíhající běžce volají různá jména, protože nelze rozeznat, kdo vlastně přibíhá. Postupně nastává obrovský rej blikajících a pobíhajících lidiček a vypadá to, že spící vesnici začali kolonizovat mimozemštané. Jeden strýko přišel kolem půlnoci k našemu autu a nechápajíc pravil: Čo sa to tu preboha deje, uz som videl hodne, ale takú ko..tinu naozaj nie.

Z nočních etap jsem měl respekt hlavně kvůli orientaci a případného zabloudění na trati. Pořadatelé měli ale trať perfektně značenou. Na každé odbočce až 5 šipek za sebou, živý regulovčík, který ochotně ukazoval směr běžcům i autům a na frekventovaných komunikacích asistovala policie. Značení trati bylo naprosto precizní a po tomto zjištění si nikdo z nás na svůj úsek ani mapu nebral.

Já jsem odběhl 3 úseky. První krásnou dolinou se zapadajícím sluncem, cinkáním ovcí a voňavým venkovským vzduchem. Cesta stále mírně stoupala a já to trochu v té euforii přepálil. V mikrobusu mě bylo po doběhu nevolno, ale zanedlouho už jsem seděl v pohodě za volantem. Druhá noční etapa se mi běžela skvěle. Chladný vzduch a zvlněný profil mi vyhovoval, únava přišla až na pátém kilometru, začal jsem trochu zpomalovat, ale naštěstí už byl cíl. Hned zase za volant na bláznivou jízdu noční krajinou. Třetí ranní etapa byla nejnáročnější, přestože jsem běžel absolutní rovinu. Protivítr, monotónní trať, bolest v lýtkách, žaludek na vodě a před sebou 10 kilometrů, to byli mí nepřátelé. Tak tak jsem držel tempo na 4 minutách na kilometr. Za tuto hranici jsem nechtěl jít, i kdybych se měl v cíli zhroutit. Trpěl jsem, ale nezpomalil. Tak magický vliv má na běžce tato štafeta. Dojmů bylo mnoho, nedají se všechny popsat. Myslím, že budu dlouho vzpomínat.


Martin Vacek



Ráno při rozklusání před závodem jsem se necítil kdovíjak. Bolely mě nohy, ale pořád jsem si říkal, že až si připnu číslo, budu o 100% v lepší kondici. Asi to způsobila lehká nervozita z něčeho nového. Ujišťoval jsem se, že začnu opatrně a pak uvidím, jak to půjde. Od prvních metrů letím jako blázen a po prvním úseku jsem docela vyšťavenej.

Na noční úsek se moc netěším, protože půlnoční rozcvička není zrovna to pravý. Ale jakmile jsem odstartoval, bylo to zase kupodivu dobrý. Blikající světýlka mě přitahovala jako magnet a nutila mě držet vysoké tempo a sbírat jednu štafetu za druhou. A těsně před cílem jsem dokonce šel do sprintu s ženskou, kterou přeci musím dát. Ráno jsem málem nevylezl z auta, ale zodpovědnost za tým mě zase donutila podat dobrý výkon. Nikdy bych nevěřil, že dám tři kvalitní závody asi za 14h.

Na závodu mě překvapilo velmi dobré značení trati. Označit 345 km není vůbec jednoduché! I popisy etap byly dobré, i když občas nesouhlasil profil. U našeho družstva fungovala spolupráce ve všech směrech. Překvapily mě výkony obou holek, které byly výborné a taky celou noc puštěné rádio v podobě Ládi Kučery.


Roman Buriánek



Po mnoha hodinách jízdy a přestávek, když jsme konečně zastavili v místě startu v Jasné pod Chopkom, tachometr ukazoval ujetých cca 350 km a já si z hrůzou uvědomil, co nás čeká. Povídám: tak přesně tuto vzdálenost zítra poběžíme Martin se na mne podívá, chvíli mu to dochází a pak říká no to si děláš pr…., to nemůžeme v životě doběhnout.

1. úsek
Do úseku jsem nastupoval s obavou, neboť začínal zvlněnou kamenitou a blátivou polní cestou. Hodinky, ale ukazovaly tempo kolem 3:44 a při pohledu zpět jsem s potěšením zjistil, že navyšuji náskok. Toto tempo jsem sice nevydržel celou dobu, ale náskok zůstal.

2. úsek
Běh v noci byl pro mne nejhorší, v tuto chvíli jsme prohrávali asi o 2 minuty. Od prvních metrů jsem šel naprostou hranu, ale vždy, když už jsem začal upadat v tempu, tak se přede mnou naštěstí ukázalo zadní světélko pomalejšího běžce a to mi dodalo novou energii. Po tomto úseku jsem byl na zhroucení, natažený zadní stehenní sval a špatně od žaludku.

3. úsek
Natažený sval jsem postupně namasíroval kostivalem a 2 hodiny před startem ještě Voltarenem a zazdil to ibalginem. Bolavý žaludek a zbytek těla byl jen detail. Startoval jsem po 5. hodině za nádherného východu slunce, bohužel, ale do mírného 3,5 km dlouhého stoupání, velice běhavé, ale nohám a žaludku to nikdo neřekl a tak jsem se belhal žalostným tempem něco přes 4 minuty/km a na 4 kilometru mne soupeř předběhl. Odpovědnost za týmový výsledek dokázala nemožné, tempo na následných nekonečných rovinách proti větru jsem zrychlil a s myšlenkou, že buď se zhroutím, nebo doběhnu, bylo výsledné tempo po dalších 11 km 3:56 a něco přes 1 min. ztráta na soupeře.

Přesuny autem byly skutečně náročné obzvláště, když se muselo jet velkou oklikou a jak již bylo řečeno, ne vždy bylo možné dodržovat pravidla o silničnej premávke.

Jsem hrdý, že jsem dostal tu důvěru a mohl se stát členem tak skvělého týmu.


Petr Nechvíl



1. úsek
Startoval jsem společně s kolegou z Runshop teamu v 15 h z Demänovskej Doliny. Čekala mě trať 10 km stále z kopce, ze začátku dosti prudkého, stále po silnici. Nastoupil jsem na trať s cílem rozběhnout závod pomaleji a na 2.-3. km se pokusit zrychlovat… Člen Runshop teamu měl být o poznání horší než-li já, na prvních 3 km mi to ale nepřišlo. Šlapal jsem mu na paty s odstupem cca 1 m (probíhal 3. km za 9:55!). Cítil jsem se ale velice dobře, takže jsem do toho začal šlapat od 3. km ještě svižněji a utekl jsem mu (5 km za 16:10). Do cíle mírný výběh do kopečka cca 1 km. Výsledný čas 33:25. Předal jsem Romanovi s náskokem více než jedna minuta. Ihned po doběhu jsem musel urychleně nastoupit do auta, čekal nás poměrně náročný přejezd na další předávku.

2. úsek
Úsek délky 10,7 km na který jsem vybíhal v 22:16. Žaludek jsem měl jak na vodě, žádná sláva. Na tým Runshop jsme ztráceli pár minutek. Vyběhl jsem na trať, nasadil tempo okolo 3:30/km, běželo se dobře, když opominu hluboké jámy na poli, spoustu kaluží a bláta… Doběhl jsem na sedmý kilometr a pak začalo peklo (čekal jsem podle mapy, že tam bude prudký kopec). Kopec byl ale mnohem delší, než mapa udávala, začal jsem tuhnout a přišlo mi, že stojím na místě, vůbec to neutíkalo, všude tma, nikde nikdo. Průměr klesl k 4:30/km. Vyškrábal jsem se na kopec, pak už naštěstí jen seběh. Dostal jsem se do cíle, měl jsem toho plné kecky. Nasednout do auta a odjezd na další předávku.

3. úsek
Abych pravdu řekl, ani nevím, jak jsme na tom byli. Čekalo mě necelých 8 km stále po rovině a asfaltu v brzkých ranních hodinách (4:54), začalo se pomalu rozednívat. Chtěl jsem běžet okolo 3:35/km, měl jsem toho plné kecky. Tempo se mi bohužel nedařilo držet, ale i přesto jsem předbíhal spoustu štafet. Nakonec na tomto úseku průměr 3:42/km bylo zklamání. Ale už někde na 5. km mi bylo na zvracení, stehna neposlouchaly, byly obouchané ze silničních seběhů z předešlých úseků. Musím tedy brát tento čas jako úspěch. Celou cestu jsem věděl, že je toto můj poslední úsek, i když jsem měl běžet čtyři. Přiznám se, nezvládl bych už běžet, nemohl jsem ani chodit, ani sednout, tohle jsem ještě nezažil… Poprosil jsem tedy Láďu, aby běžel za mě 4. úsek, cítil se totiž výborně. Evidentně bylo vidět, že má vynikající fyzičku. Nakonec se ukázalo, že tomu opravdu tak bylo, běžel 4. úsek výborně i přesto, že před chvilkou doběhl 3. úsek…

Mé celkové dojmy ze závodu i přes obrovskou únavu hodnotím velice kladně. Počasí vyšlo, atmosféra vynikající. Kombinovat noční běhy, stravu, vydržet nespat, stále sedět v autě bylo náročné, kdo tam nebyl, tak si to nedovede představit. Vřele doporučuji všem a dám pár rad na závěr. Kdo se chce účastnit tohoto závodu, měl by mít naběháno alespoň pár kilometrů, nespat v noci v posteli, ale sedět v autě, chodit se proběhnout o půlnoci s čelovkou do neznámého prostředí (už mít ale v nohách tak 10. km z odpoledního tréninku) a v neposlední řadě trénovat svou psychiku.


Michal Horáček



1. úsek
Do tohoto úseku jsem vstupoval s velkým respektem, přeci jen jsem měl největší převýšení ze všech na pouhých 4,5 km a poté 5 km dlouhý seběh. Už v autě jsem si v duchu říkal, že to nesmím přepálit a půjdu spíše na pohodu, ale nakonec se ukázalo, že jedna věc jsou plány a jiná věc je realita. Týmový duch prostě strhne každého - předáte si štafetu a vypálíte jako o život. Stoupání bylo nepříjemné. Co mi nesedělo víc, než samotné stoupání byl terén - rozemletý štěrk/jemná šotolina od přívalových dešťů nutil neustále měnit směr běhu a hledat optimální cestu. Přesně po 4,5 km jsem v sedle, a začíná nekonečný seběh po stejné cestě. Nechci se šetřit, proto dolů valím co nohy a terén dovolí. Při seběhu myslím na mikrobus, zda se vůbec stihne včas přesunout. Láďa trochu zmatkuje při předávce (jinými slovy není připraven :D), a tak ztrácíme cca 20 vteřin. Doslova naskakujeme do auta a následuje bez nějakého přehánění zběsilý přesun k další předávce …

2. úsek
Můj druhý úsek (již noční) měl být odpočinkovější, kratší trať po rovině - přesně pro mě říkám si. Jenže ouha - přeci jen už začíná pracovat únava, běh v úplné tmě za předjíždění doprovodných vozidel tomu také nepřidává. Když se na trati objevují nepříjemné hupy a mezi vesnicemi také kvalitní stoupák, začínám toho mít takříkajíc plný brejle. Nakonec ve druhé vesnici na takřka neosvětlené předávce s úlevou předávám Láďovi a frčí se dál vstříc noci a další předávce. Shrnutí etapy je jednoduché - únava, tma, silnice, tma a v dálce se občas mihotající světýlka ostatních běžců a bežkyň …

3. úsek
Třetí úsek po probdělé noci a zběsilých přesunech pro mě začíná na Dunajské nížině mezi vesnicemi. Je ráno před devátou, počasí je pro běh téměř ideální - jasno, teplota do 15 °C. Co ovšem běžcům nepřeje je velmi silný protivítr. Únava a vyčerpání již skoro přebíjejí pozitivní myšlenky, že jsme se dostali opět do vedení nad konkurenčním slovenským týmem Runshop. Bolí každý krok, svaly jsou zatuhlé a chůze či běh připomínají spíše loutkové představení, než cokoliv jiného. Předávka … a všechno je rázem pryč. Běží se relativně dobře, tempo slušné - to by šlo, říkám si v duchu. Vše se rázem změní, když vyběhneme z vesnice na polní cestu plnou kaluží, bláta a kolejí od zemědělské techniky. Kolem pátého kilometru nastává zlom - připadám si, že mi někdo hodil na každou nohu závaží. Tuhnu, začínám se prát s každou stovkou metrů. Nedočkavě vyhlížím cílovou vesnici, mám toho doslova a do písmene plný kecky - při předávce se nezmůžu ani na slovo. Auto … přesun … silnice … vesnice … silnice … policajti … slunko … silnice … vesnice … a nakonec další, obávaná 4. předávka - chléb se láme …

4. úsek
Čtvrtý a poslední úsek - nejdelší, nejrovinatější, nejobávanější a … nejnáviděnější. Bez nadsázky. Že to bude bolet, jsme společně s Láďou a Filipem věděli, ale i tak to předčilo naše očekávání. Najít předávku se daří jen díky navigaci. Nechuť je stejně tak obrovská jako únava. Bolí doslova úplně všechno, dokonce i tkaničky u bot :D. Vyhlížím Láďu, který s velkým sípotem dobíhá, něco zahuhlá … přebírám štafetový kolík … a vybíhám. Jde to ztuha, spíš vůbec. První kilometr není tak špatný, ovšem hned ten další se propadá a nakonec s velkým vypětím sil se to snažím držet kolem 3:45 min/km. Je to o hlavě, nekonečná, nenáviděná, dlouhá asfaltová cyklostezka táhnoucí se kam oko dohlédne - nebo nedohlédne, záleží na potu v očích. Kilometry se vlečou, cyklisté a bruslaři se míhají. A k tomu velmi silný protivítr, místy až s poryvy, před kterým není úniku. Po půlce trati se začínám podezřele často koukat na hodinky, mám toho opravdu až nad hlavu. Konečně v dálce začínám vidět předávku. S vypětím všech sil se snažím ještě trochu přidat, ale už to moc nejde. Předávka … úleva … a obrovská bolest. Tohle už nikdy nejdu, stíhám skrz zuby procedit … Přesun do cíle … a loutkové divadlo pokračuje … :D

Závěrem pár slov …

Bylo mi ctí se zúčastnit, týmový duch a atmosféra byly neskutečné. Zároveň to bylo to nejtěžší, co jsem kdy běžel. Bez na nadsázky, bez pr..le, prostě vážně. Museli jsme bojovat o každou minutu náskoku či ztráty, takže to nebylo ani zadarmo. Bojovali všichni na hraně svých možností - bez keců, bez výmluv. Všichni táhli za jeden provaz, pomáhali si, všechno klapalo. Ale v půlce jsem si v jednu chvíli v duchu říkal, že to přeci jen asi nevyhrajeme. Slováci poskládali dobrý tým, a opravdu nám to nedali zadarmo. I proto si tolik cením výsledku.

Článek byl publikován 21.08.2014, 14:21:17