Firma ISCAREX s.r.o.SportTermínovka 2020Cestování s Honzou
Hlavní strana
Doporučujeme
ISCAREX Junior teamISCAREX pohár 2020
Podporují nás
ISCAREX, s.r.o.ISCARHOLBAELEVENPardubický krajČeský běhBackground

Jak jsme dobývali svět v Casette di Massa

Ocitnete-li se někdy v místě, kde je většina věcí z bílého mramoru, např. obrubníky u silnice nebo lavičky, budete nejspíš v Toskánsku v Apuánských Alpách v oblasti Massa. Italští pořadatelé zvolili pro závodníky atraktivní prostředí horského masivu v blízkosti moře. Výpravy byly ubytovány v hotelech na pobřeží, takže jsme si mohli pobyt zpříjemnit i koupáním. Z deštivého Česka jsme přiletěli do slunné Itálie, kde pomalu doznívala letní sezóna.

Pořadatelé

Musím pochválit Italy za organizaci, která byla na vysoké úrovni. Umístěním závodu do těžko přístupného horského masivu si pořadatelé organizaci zkomplikovali, ale zvládli to se ctí. Příprava tratě, slavnostní zahájení, ceremoniály, závěrečný banket pro účastníky - jenom samá chvála. Jediné, co se moc v Itálii neřeší je čas. Odjezd např. v 9:30 znamená, že se možná odjede v 10 hodin, nebo si počkáte i déle. Doprava, to bylo jediné, co trochu skřípalo. Na druhou stranu, když už autobus konečně přijel, doprovázela ho policie na motorkách a měl na křižovatkách a kruháčích absolutní přednost. V tom se policisté doslova vyžívali a neustále kolem autobusu kroužili.


Trať


(foto: www.skiandrun.fr)

Už jsem absolvoval hodně tratí, ale to, co se podařilo Italům, byl unikát. Celou trať jsem měl možnost si den před závodem proběhnout. Trať byla velice hezká, ale nesmírně obtížná. Ani při velmi pomalém tempu jsem nedokázal některé pasáže vyběhnout. Ve střední části, kterou kromě mužů běželi také junioři a ženy se střídaly prudké výběhy se schody a s velmi technicky náročnými seběhy stíženými kameny, kořeny a prudkými zatáčkami. Jeden skalnatý úsek dlouhý zhruba 500m připomínal spíše ferratu a bylo zde pro bezpečnost nataženo ocelové lano.



A nakonec přišla poslední 4 km dlouhá část - mramorový lom. Ta byla zpestřená i 600m dlouhým úsekem v tunelu vyřezaném v mramorovém masivu. Když jsem stál na startu juniorek a podíval se kolmo vzhůru, viděl jsem nad sebou cíl. Strmé výběhy mezi jednotlivými patry lomu byly prokládané krátkými rovinkami. Na zemi šotolina, bílé blátíčko nebo lesklý mramor. Trasa vymezená bílými kvádry mnohdy obřích rozměrů. Opravdu výjimečná záležitost. Den před závodem, při prohlídce trati v lomu vozili pořadatelé závodníky bílými Land-Rovery. Občas to vypadalo, že se auto při výjezdu do svahu už už musí převrátit. Ještě, že jsem trať absolvoval po svých :)




(foto: www.skiandrun.fr)

Juniorky

Holky byly skvělé, před startem správně namotivované. Cítily, že by to mohlo být na medaili. Po těch nešťastných čtvrtých místech to už muselo přijít. Nemocnou Anežku Drahotovou narychlo nahradila Tereza Korvasová. Říkal jsem holkám před startem, že to nesmí přepálit, nejobtížnější část bude až v závěru. První tři výběhy jít s rezervou. Dostat se do tempa až na rovině v tunelu a potom už běžet, co to dá.




(foto: www.fidal.it)

Po startu jsem se přemístil v lomu o dvě patra výše. Do cíle zbývalo těch nejtěžších 1200m. Zde byla Míša ještě desátá a Carmen zhruba patnáctá. Tereza běžela s malým odstupem za nimi. Míša se na mne utrápeně podívala a vyhrkla kolik je to ještě do cíle? Už jen kilometr křičím A teď už musíš jít na doraz. Myslel jsem si, že holky budou mít problémy své pozice udržet. Dalekohledem jsem pátral nad sebou, jak se závod vyvíjí. Než jsem je ztratil z dohledu, zdálo se mi, že se posunují dopředu. Měl jsem radost. Následovalo mučivé čekání. Mobilní signál žádný, volat jsem z tohoto místa do cíle dalším členům výpravy nemohl. Vydal jsem se zpět na začátek lomu, abych pomohl juniorům a ženám v občerstvování. Hlasatel se shora oznamoval jména dobíhajících juniorek. Moc tomu nebylo rozumět. Zaslechl jsem jméno Míši a říkal si, už to má za sebou. Pak se rozhlas ozval anglicky a tak jsem poslouchal - první místo Uganďanka, druhá Němka a třetí …Míša. Nevěděl jsem, jestli mám skákat a objímat okolní diváky nebo zalézt někam za mramorový kvádr a pobrečet si. Kombinace trenéra a otce v jedné osobě je v těchto situacích emočně těžko zvladatelná. Nechápal jsem, jak to mohla Míša dokázat a ještě předběhnout tolik holek včetně loňské mistryně světa Američanky Amandy Ortiz. Míšo, obdivuji tvojí vůli a nasazení, s jakým sis medaili vybojovala. A moc ti to přeju! Bodová shoda v týmech s druhými Američankami je již ohraná písnička. Jednou bude štěstí na naší straně a bude z toho třeba zlato. Času na to mají Míša, Carmen i Tereza ještě dost.


A jaké jsou dojmy naší šampionky? :)

Začněme pěkně od začátku. Když si šla spát, co se ti honilo hlavou? Byla jsi nervózní? Tušila jsi, že by to mohlo vyjít?

I když jsem si to nechtěla připustit, tak jsem byla hodně nervózní. Sbalila jsem si věci do batohu, připnula číslo na dres. Dlouho jsem pak stála na balkónu, koukala na hvězdy a jen se uklidňovala, že je všechno ok a zítra to půjde. Před spaním se vždycky snažím myslet na něco pěkného, pokud myslím na závod, tak nemůžu usnout.


Co sis dala ráno k snídani a jak to probíhalo před startem?

Vstávaly jsme už v 5:45, na snídani jsme došly před šestou. Byla jsem celá rozespalá a na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, ale jíst se musí, tak jsem si rozpekla dva tousty s medem, vypila hrnek čaje a pomalu se už blížil čas odjezdu na start. Cesta byla docela zdlouhavá. Nejdříve jsme jeli asi půl hodiny autobusem na start žen a juniorů. Tam jsme přesedli na džíp a cesta pokračovala asi ještě 10minut. Do lomu jsme dojeli s předstihem. Chvíle na rozkoukání a pak už klasická rozcvička jako před každým závodem. Půl hodiny před startem jsem si ve svolavatelně vyzvedla čip. Následovaly poslední rovinky a jde se na to!




(foto: www.fidal.it)

Řekni nám něco k samotnému závodu.

Při rozklusu jsem se necítila dobře a píchalo mě v boku. Bála jsem se. Po startovním výstřelu jsem už ale na nic nemyslela. Konečně ze mě všechno spadlo a já mohla běžet. Na začátku nás čekalo několik krátkých, ale hodně prudkých výběhů. Moje taktika byla začít spíše pomaleji a hlavně s rozvahou. Povedlo se, kopce jsem vyběhla a následoval náročný seběh. Krátká rovinka, občerstvovačka, náběh do tunelu. Běžela jsem za skupinkou holek, ztrácela na ně asi 5 metrů a pořád se mi nedařilo je doběhnout! Už jsem začínala být trochu nešťasná, že to dnes nejde a že ten poslední nejdelší a nejprudší kopec do cíle ani nevyběhnu.

Poooď Míšo! Jsi 14. a máš všechny před sebou, rozbal to! ozvalo se najednou. Nabíhalo se zrovna do kopce a po rychlé rovině nohy pěkně zatuhly. Nevěřila jsem si, ale snažila jsem se. V tu chvíli jsem si říkala, že musím minimálně udržet 14. pozici. Ale moc dobře jsem věděla, že by to pro mě bylo zklamání.

Táta na mě čekal asi 1200m před cílem. Probíhala jsem kolem něho asi na osmém místě. V tu chvíli jsem si vzpomněla na jeho slova před startem: První polovina ti uteče rychle, to bude v pohodě. Na rovině se musí běžet. V tunelu to rozbalíš a pak už je to jen o vůli. A došlo mi, že přesně takhle to opravdu je. Už jsem nemyslela na nic jiného, pokaždé když jsem chtěla přejít do chůze, jsem si jeho slova zapakovala a řekla si, že mám tu vůli, že to dokážu.




(foto: www.fidal.it)

Když si dobíhala do cíle, věděla jsi, že jsi třetí?

V průběhu závodu jsem neměla sílu počítat holky, které předbíhám, a tak jsem nevěděla jaké je moje umístění. Přesně u cedule 400m do cíle jsem předbíhala Američanku a říkala si, že už přede mnou nemůže moc holek být. Zkrátka jsem jen běžela, co to šlo. 200m od cíle na mě Karel Šklíba křičel, že už to musím udržet. A já si říkala co udržet? To není možné! Po doběhnutí do cíle jsem padla k zemi a zdravotníci mě hned odnesli. Ale bylo mi to jedno. Slzy jsem se ani neobtěžovala utírat a byla jsem nesmírně šťastná.


Viděla jsi před sebou Němku nebo Uganďanku?

Vůbec, začínala jsem dost vzadu. Neměla jsem přehled, jak se závod vyvíjel na čele startovního pole.


Jak to pak probíhalo po závodě? Rozhovory, focení… Měla jsi čas se jít vůbec vyklusat? :)

Seděla jsem na židli a brečela. Musela jsem asi vypadat příšerně, místní zdravotníci se o mě pořád chtěli starat a nemohli pochopit, že jsem v pořádku. Když doběhly holky, tak jsme se objímaly. Dokonce mi přišel pogratulovat samotný prezident WMRA Bruno Gozzelino. Dostaly jsme opravdu krásnou květinu. Rozhovor jsem naštěstí nedělala a na doping mě nechtěli. Když jsem scházela po trati dolů, lidé mě zastavovali a ptali se, jak jsem dopadla. Bylo to příjemné. Italská atmosféra byla opravdu úžasná.




Jak sis užila slavnostní ceremoniál a after party?

Jediný můj cíl byl se nerozbrečet. :D Tyhle pocity se nedají popisovat, člověk si to zkrátka musí sám prožít. Tak silné emoce jsem ještě nezažila. Nejvíce jsemjsem si ale užila italskou hymnu, celé náměstí zpívalo a mělo to neuvěřitelné kouzlo!

Italové připravili spoustu dobrého jídla a pití, ale party bych to nenazývala. Oslavovali jsme pak sami s týmem na pláži.




(foto: www.fidal.it)

Spala jsi s medailemi?

Ne, byly schované v batůžku. :)


Co se ti líbilo nejvíc v Itálii?

Neuvěřitelná italská atmosféra, perfektně připravená trať a každodenní koupání v moři.




(foto: www.fidal.it)

Jaké bylo přivítání doma a mezi kamarády, co na to říkali ve škole?

Přivítání bylo super! Hlavně mě překvapili moji spolužáci. Vylepili po škole a na vchodové dveře plakáty, že jsem získala bronz a že jsou na mě hrdí. Moc jim za to děkuji, opravdu mě dojali!




Sezona pro tebe tímto skončila, nebo máš ještě nějaké plány?

Prakticky pro mě už skončila. Čeká mě ještě dost závodů z Iscarex poháru, ale to není nic náročného.


A co příští rok?

To se všichni necháme překvapit :).


Pokračujeme dále v hodnocení - Junioři:

Potvrdilo se pravidlo, že obhajovat úspěchy je těžké. Dominik se vešel do první desítky, ostatním klukům extrémně obtížná trať tolik nesedla. Přece jenom v tomto terénu kluci neběhají a dráhové zkušenosti zde nehrají příliš velkou roli. Šesté místo v družstvech odpovídá možnostem a lze ho brát za dobrý výsledek.




(foto: www.skiandrun.fr)

Ženy:

Běžely stejnou trať jako junioři. Výkon Rakušanky Mayrové byl z říše snů. Pohled na běžící útlou běžkyni vyvolává dojem, že se jí s nohama něco muselo stát. Leckterý atletický trenér by ji za její běžecký styl hned odepsal. U běhu do vrchu to však není podstatné. Na dráze by Afričankám asi konkurovala těžko. Tady si je doslova povodila. Jak my říkáme SPVN (s prstem v nose, pozn. autora).

Pavla se vrátila na závodní tratě krátce po mateřských povinnostech a hned je z toho výborné 10 místo. Jak sama říkala, byla nadmíru spokojená a první desítku ani nečekala. Táňa potvrdila, že i přes přibývající roky patří stále do širší světové špičky. Monika asi čekala více. Přesvědčila se, jak specifickou disciplínou vrchy jsou. Uvidíme, zda ji nadchly natolik, že by se na ně v příštích letech více zaměřila. Bylo by to ku prospěchu ženského týmu, generační obměna bude nutná. Čtvrté místo v týmech je výborné. Vůbec se nedařilo Tureckým závodnicím, skončily až 14.




(foto: www.fidal.it)

Muži:

Nejobtížnější trať, největší konkurence včetně řady výborných Afrických běžců. (Poznámka z úterní Welcome party: ty Afričany jsem si hledal na internetu a nic moc to teda není. Desítka jen za 28 min :)) Také vysoká teplota na trati nám nehrála do not. Na startu byl opět velice silný tým Ugandy s osobními rekordy závodníků okolo 28 minut na desítku. Jediný Ital Bernard Dematteis a Turek Arslam se dokázali vklínit mezi Afričany. Robert potvrdil oprávněnost nominace a umístil se jako nejlepší český závodník těsně před Honzou Janů. Ostatní kluci zůstali trochu za očekáváním. Osmé místo z 24 klasifikovaných zemí v týmech ale není špatné.




(foto: www.skiandrun.fr)

Celkově jsem byl prostředím a organizací nadšen. Výsledek české výpravy považuji za velmi dobrý. Podpora běžců do vrchu se významně zlepšila, ale nějaký systém a koncepce hledání talentů stále chybí. Jako trenér vidím obrovské rezervy v přípravě závodníků na takto technicky obtížné trati. Závodník nemůže být překvapený z toho, že běží takto těžkou trať. Bez výjezdů do horských terénů a vícedenních pobytů v horách budeme světu jen těžko konkurovat. Otázkou zůstává i jakým způsobem vybírat vhodné závodníky pro tyto extrémní tratě, které se na šampionátech běhají. Pro kvalifikace by bylo vhodné stavět technicky mnohem obtížnější tratě. Např. Běh na Šerák při vší úctě a respektu k této trati je ve srovnání s brutálním profilem a povrchem na šampionátu pouze slabý čajový odvar.

Aleš a Adéla

Článek byl publikován 18.09.2014, 15:08:33