Firma ISCAREX s.r.o.ISCAREX Team Česká TřebováTermínovka 2020Cestování s Honzou
Hlavní strana
Doporučujeme
ISCAREX Junior teamISCAREX pohár 2020
Podporují nás
ISCAREX, s.r.o.ISCARHOLBAELEVENPardubický krajČeský běhBackground

BLANKA KOSTŘICOVÁ: KAMARÁD

V Orlickém Záhoří je podhorsky krásně, i počasí se vyvedlo, ale desetiletá Pavla cítí velikou slabost v nohách a celém těle, navečer už zimnice a horečka… Nemoc rychle ustupuje, leč dovolená je už zkažená a rychle uteče; jenom pár dojmů, pár chvil přece zůstává… a nový kamarád: maličký Péťa, nesmělý, ostýchavý chlapeček, s nímž Pavla ještě před nemocí stavěla na pískovišti hrad, houpali se na houpačce, honili, házeli a kopali balónem, cákali po sobě vodou - ale to spíš Pavla, Péťa se přece trochu ostýchal… a potom šli společně přepadnout šošonská tee-pee maskovaná kupkami sena. A večer šachy, dáma, jméno-město…

A umíš morseovku? - a Péťa umí, vyťukávají písmena a zprávy, blikají přes zhasnutou místnost baterkami… Oba chodili do skautu, až do loňska, kdy na podzim se sešlo celé středisko - skauti i skautky, světlušky i vlčata - u posledního, rozlučkového táboráku, neboť skaut byl v českých zemích potřetí zakázán a zdálo se, že na věčné časy… Pavla s Péťou se u táboráku ještě neznali, až teď na něj vzpomínají:

A máš ještě tu taštičku?

Mám, přikývne Péťa a ještě neví a nemůže vědět on ani Pavla, že taštičky budou mít i po pětačtyřiceti letech, pečlivě uložené v šupleti s domovenkou a slibovým odznakem. Maličké kožené taštičky zvíci poloviny dlaně, se skautskou lilií a indiánskými třásněmi, zhotovil pro všechny šedesátiletý bratr, pamětník prvních dvou zákazů Junáka; všichni si do nich nabrali na věčnou památku popel z toho posledního skautského táborového ohně… Na dvacet let posledního - jenomže to nikdo nemohl tušit. A kdoví, nebyl-li úplně poslední, přemítá Pavla po pětačtyřiceti letech, kdy skauti hrají v klubovně počítačové hry, řeč od dětství protkanou vulgarismy a je jim přirozené nevěřit ničemu a nikomu… Poslední písmena morseovky jsou vyslána, je čas jít spát. Pavla s Péťou by chtěli tu dětskou ještě chvíli, ale v podnikové chatě už se bude zhasínat, nejenom kvůli morseovce.

Tak ráno u houpačky, zkusíme ulovit bobříka míření, loučí se Pavla a Péťa souhlasí, usmívá se. Takového brášku by si Pavla moc přála…

Bobřík je uloven, nemoc nastupuje. A pak balení, ahoj-ahoj, a kdoví, uvidí-li se Pavla s Péťou ještě kdy…

Za dva roky se začnou vídat ve škole, na druhém stupni devítiletky. Péťa chodí o ročník níž než Pavla, ačkoli je stejně starý - měl odklad školy kvůli malému vzrůstu. Pavlu zdraví vždy velmi přátelsky a velmi ostýchavě - to jsou a napořád už budou dva základní rysy jeho povahy. Možná i pro ten ostych spolu nikdy nemluví, jen pozdrav, úsměv…

Až po desetiletích se začnou potkávat na běžeckých závodech, už coby veteráni (Petr pořád drobný, Pavla vysoká). A tady také započnou jejich hovory.

Tak jak se máš - co děláš - máš děti?

Jsem sám, praví Petr a v těch dvou slovech Pavla slyší vše, celou tu tíži jejich významu, trýzeň samoty nezvolené, depresivní a tragické, k níž vedl nelehký vnitřní osud, těžká zklamání… jak se to Pavla postupně, v náznacích i naplno, dozvídá během let, během těch hovorů po závodech, kdy běžec je v podobném rozpoložení jako piják po dvou pivech, uvolněný a sdílný a více či méně euforický a až chvilkově šťastný… Prohovoří v těch chvílích mnoho, Petr se svěřuje, vypráví; a nejen o těžkých věcech, jakkoli vším prolíná refrén těch dvou slov - jsem sám… ale i o sportovní radosti, o krásných závodech; je obrovsky skromný tenhle výborný běžec a cyklista, a Pavla z něj zprávy o jeho úspěších musí hodně dolovat. A taky zjistí, že oba byli na Mont Blanku, na tom nádherném, úchvatném, očistném výstupu, který vyžaduje mimo jiné tolik koncentrace a přesnosti, tak jako běžecké závody… Pavla se ráda dívá na Petrovu přesnost při rozcvičování, rozklusání, připevňování čísla na modro-bílé závodní tričko i při balení batůžku - ty přesné pohyby až rituály…

A pak Petr naslouchá, snad nejraději si nechává vyprávět o Pavlině matce, té statečné ženě, vzdělané filoložce, muzikantce, bývalé sokolce a těsně poválečné skautce, která ve dvaašedesáti úplně ztratila zrak, nikoli však chuť do života, humor a lásku… a tak se Petr nahlas směje, když mu Pavla vypráví, co zase s máti vymyslely, jakou scénku v hovoru sehrály… A potom zvážní nad tím, jak Pavlina matka si nepostěžuje, nezanaříká, jak dokáže zapomenout, že nevidí - to se fakt minulý týden stalo! -, co všechno dovede; a jak svým vrstevnicím, které ji občas vodí na procházky po městě, dodává životní sílu… Stěží si představit téma, o němž by Pavla mluvila raději, tolik je plna toho nádherného vztahu a života, jež s matkou mají; ten vztah je snad až absolutní anebo aspoň tak blízko tomu stavu, jak jen to je na tomto světě možné, vykládá a Petr chápavě přikyvuje.

Po delší pauze se potkají na říjnovém přespolním běhu.

Ahoj, tak jak se máš, a co mamka? ptá se Petr.

Umřela, před měsícem, vypraví ze sebe Pavla; na víc se nezmůže.

Ježíši, promiň.

Není co říci víc. Jdou spolu, mlčí, těžce, smutně mlčí.

Až napřesrok se zase rozhovoří. Péťa chce poslouchat vzpomínky, živé tak, jako ten drahý člověk v Pavlině srdci. Zase se smějí, oba plni své tíže. Pak opět zvážní.

Ono je to pořád stejný, i když se směju, třese se Pavlin hlas, jindy tak pevný, že Petr o něj mohl opřít svá trápení, své deprese.

Ano, je a bude to pořád stejné, milá Pavlo, i když to teď možná ještě netušíš. Dělat se s tím nedá nic, jenom je třeba s tím žít. S tím popelem a s živou vzpomínkou.

Ale život jde dál, snaží se Péťa trochu neobratně a povídá cosi útěšného, sám trvale zdeprimován svým refrénem…

Petr pozorně poslouchá Pavlino autorské čtení v městské knihovně; je tu už poněkolikáté, ale tentokrát poprvé reaguje přesně, text se sportovní tematikou se ho dotýká, rozumí mu dobře… tak to také přijde Pavle po čtení říct, a v té chvilce, kterou v knihovně na hovor mají, jí svěří další díl svého příběhu, opět s tím fatálním refrénem… A Pavla to necítí. Jako by ji opustila její jindy tak dobrá a užitečná intuice. Nepozná, jak velice fatální to tentokrát je, neřekne Petrovi: přijď; ostatně nemají to ve zvyku, nenavštěvují se, všechno prohovoří na závodech, jichž se Petr ovšem letos neúčastnil, jsa zavalen svým příběhem….

Šest neděl nato, ve čtyři hodiny ráno, Petr vyráží. Chodívá v tu dobu běhat - nemůže často dospat. V létě je ještě husté šero, teď v listopadu černočerná tma. Po této postranní silničce se běhá dobře, je rovná, málo aut… Asi dva kilometry za městem se silnička větví: doleva do kopce, do lesa, do polí, do vsi; doprava pod železniční viadukt. Petr zahne doprava. Násep tu možná není vysoký, a možná je vyšší než Mont Blanc. Petr zahájí výstup, s tou svou silnou vůlí, která ho přivedla ke sportovním úspěchům, na vrcholky hor. Pavla tu scénu vidí: Drobná postava míří přesnými kroky k již neodvratnému. Petr vystoupal na vrchol náspu, na vrchol své deprese. Položí své krásné, štíhlé a vytrénované tělo na koleje. Vlastně na jednu kolej, podélně. Pavle to kdovíproč připadá ještě horší. Leží tam, ten její dobrý kamarád, naplněn svým strašlivým odhodláním. Pavla absurdně a zoufale touží být tam v té chvíli, která již uplynula. V té chvíli, kdy ještě bylo možné všechno, kdy před Petrem ještě ležel celý jeho vyměřený čas… Počkej, Péťo, neblázni, já vím, člověče, ani nevíš, jak dobře vím, a právě proto ti to říkám: NE, proboha ne! Vstaň, Lazare, dokud nejsi lazar, vstaň, ještě je čas, chvilečka, poslední, pojď, přijď, probereme to, nikdy není tak zle, anebo možná - vždycky je tak zle, ale vždycky, vždycky, Péťo - tohle ne! Pojď, uvidíš, že ti to pomůže, že to dáme dohromady, ten tvůj krásný život, ve kterém máš tolik darů - co by za ně leckdo dal… zdraví, zdatnost, výborný sportovec jsi, nouzi nemáš, máš bratra, milovanou malou neteř a synovce, kamarády a - maminku. Proboha, Petře… maminku…

Ozval se hluk vlaku, objevila se světla. Lokomotiva má šest set tun a brzdnou dráhu pět set metrů.

A v tu chvíli, v tu úplně poslední chvíli, kdy už to začalo, kdy už se nedalo uhnout, vstát… Péťo - vážně jsi chtěl?

Článek byl publikován 17.01.2017, 13:41:34