Firma ISCAREX s.r.o.SportTermínovka 2020Cestování s Honzou
Hlavní strana
Doporučujeme
ISCAREX Junior teamISCAREX pohár 2020
Podporují nás
ISCAREX, s.r.o.ISCARHOLBAELEVENPardubický krajČeský běhBackground

Běh Javorkou

Když se řekne Javorka, vybaví se většině obyvatel Č. Téčka (nemyslím Českou televizi) poklid v krásném parku, kam chodí s dětmi. Pokud opomineme hádky o houpačku či o to, kdo pojede na klouzačce první a zároveň využijeme místní občerstvovnu ke zlepšení nálady, jistě se shodneme na tom, že odpoledne strávené zde je balzám na duši a čiší klidem a pohodou.

Do chvíle, než jsem dostala ten sladce bláznivý nápad a našla svou lásku v pohybu po vlastní ose, měla jsem to podobně. Před pár lety se pro mě poprvé na jednu sobotu v roce proměnil tento ráj na Zemi v peklo. Od té doby jsem se do tohoto peklíčka dobrovolně ještě dvakrát vrátila, ačkoliv jsem vždycky prohlašovala, že je to naposledy. Stejně tak letos 22.dubna. Abych si náhodou nemyslela, že to bude snadné, ve chvíli, kdy jsem nedobrovolně, díky již známému Trio - budíčku VlaMaTo ( Vladislav, Matouš, Tobiáš - možnost zapůjčení za stravu a nocleh kdykoliv ) otevřela oči a zjistila, slovy dědy Komárka, že chčije a chčije. No tak aspoň nám nebude vedro a nebudeme mít žízeň, snaha najít pozitiva nějak rychle vyprchala... Rozhodnutí ale bylo jasné, kluci dnes nezávodí a půjdou k babičce, raději k babičkám, aby nebyly na nervy, stačí, že jsem já.

Proč jsem vlastně na nervy já? Běh Javorkou je můj druhý nejméně oblíbený závod - trumfnul ho už jen běh po dlažbě ve Vysokém Mýtě, kam už mě po prvním startu nikdy nikdo nedostal. Ne, že bych se ráda nekochala přírodou kolem sebe, ale věřte mi, že Šárku, náhon a Bosenský pavilon nemusím vidět pětkrát během půlhodinky. Prostě, kroužení nesnáším, nejsem orel ani letadýlko na šňůrce, mám ráda změnu a tohle je nuda! Chápu, teď si asi řeknete, proč tam lezu, když to není závod pro mě..., nevím, něco mě tak nějak táhne tuhle výzvu přijmout.

Letošní Javorka byla ve znamení aprílového počasí, kromě sněhu se snad vystřídalo úplně všechno - déšť, zima, vítr i sluníčko na chvilku vykouklo, bohužel jen na chvilku. I přesto se dostavilo velké množství dětí. Ne všechny vypadaly stejně nadšeně jako jejich rodiče. Možná to bylo tím, že úkol rodičů byl stát pod deštníkem a z úst vypouštět kromě páry i rady typu: zaber, už jen kousek, makej, máš ho/ji nebo dýchej - což je rada nad zlato :-)

Během chvilky se celý park proměnil v blátivě - mokrou oranici a naše oblečení vypadalo, že jsme se právě vrátili z pole, kde jsme vybírali brambory. To nejlepší mělo ovšem teprve přijít. Kolem jedenácté byl čas na rozklus, beru to aspoň proti směru závodu, každá změna vítána, znovu mi běží hlavou, proč to dělám, je to krátký a rychlý a já jsem pomalá a těžká, jediná výhoda je snad v tom, že je to nahoru, dolů, být to po rovině, nepomohl by na trudomyslnost ani míč. Na radu fotografa, že sukně na fotkách vypadá lépe, se ještě rychle převlékám, ovšem příště, prosím, fotit pouze od pasu dolů, protože na fotce má hlavní roli můj příšerný výraz, který zračí, co se ve mně odehrává a na moje nohy se rozhodně už nikdo nepodívá, jediná možnost je vzít si příště sukni na hlavu, popřemýšlím o tom. Rychle ještě MP3 do uší, Divadlo snů to jistí, snad to trochu odpoutá mou pozornost a zapomenu, že kroužím.

Prásk a vyrážíme, výběh, Šárka, seběh, Zdena s Maruškou, náhon, Bosenský pavilon, seběh, houpačka ( já chci taky ), hospoda, Magdička, hurá, už jen čtyřikrát. Po prvním kole mám pocit, že zbývající čtyři už ani neujdu a ten pocit se s každým krokem zvětšuje. A znova výběh, Šárka... jo, je to jako u těch méně inteligentních na dvorku...já to nesnáším... a zase výběh, je to vůbec Šárka? Kde má Ctirada? Jé, tamhle je i s celou družinou,...né, to mě berou o kolo nejlepší - Filip a spol. A už mi z toho hrabe! Tak ještě naposledy, do kopce, Šárka, kam zmizely holky? Budou v cíli, fotograf, škoda, že taky někam nezmizel, dnes žádný úsměv nebude, prostě to nejde, není proč se smát. U klouzačky - Milan, no tos přišel brzy... ještě štěstí, že Magdička má výdrž. Už vidím žlutý oblouk, ještě makám, abych předběhla soupeřku, která v klidu míří do posledního kola, jsem fakt mimo, ale jsem v cíli! Pocit hrozný, vypadám děsně. Tohle už nikdy, říkám, někdo z davu odpoví, že se mě zeptá za deset minut...

Jdu si vyměnit číslo, protože jsem měla ten bezva nápad , že pět koleček nestačí, že přidám ještě dvě jako výklus v Lidovém běhu. Už aspoň neprší, klušeme, povídáme si... A najednou mi dochází, že už si nepamatuji, jak to bylo před chvilkou děsný, že deset minut stačilo k tomu, aby člověk zapomněl.

Můj oblíbený závod to tedy nebude nikdy, ale někdo jiný ho má jistě rád a navíc Aleš s Markétou a všichni, co pomáhali, odvedli opět skvělou práci při přípravě. Při vyhlášení smekám pomyslný klobouček před všemi, kteří stojí na bedně i před těmi ostatními, kteří do toho šli.

Tak tedy, za rok se zase přemluvím a podpořím náš závod, který tak ze srdce

n
e
n
á
v
i
d
í
m...

Darina Hrušková

Článek byl publikován 24.04.2017, 08:42:12