hlavní strana



ISCAREX Junior team


terminovka.cz

ISCAREX pohár 2017


ISCAR


HOLBA


ELEVEN


Pardubický kraj


Český běh


Svinnský Iscarex kros

Půlmaraton údolím Moravské Sázavy

Celý týden jsem se v hlavě zabývala otázkou, co budeme dělat o víkendu. Nakonec jsem ji předhodila rodinné radě a tiše doufala, že nějak svým luzným zjevem přesvědčím pánskou většinu spolubydlících, že by nebylo marné zajet na výlet do Toulovcových Maštalí. Jasně, že v tom byl z mé strany super kalkul, ale to jsem chtěla odhalit mnohem později. V neděli se tam totiž běžel závod, který by mě lákal svou dvacetikilometrovou délkou i terénem, protože v těchto vedrech je fajn se schovat ve skalách a přilehlých lesích.

Bohužel, moje strategie nevyšla, v sobotu se makalo na chatě a v neděli se rozhodně na výlet jelo, ale do Ústí nad Orlicí na závody aut, no to je něco na mě, když poznám jen škodovku a randálu mám přes týden dost z práce. Volím tedy zálohu, pro mě ne úplně ideální, ale furt lepší než vedro na silnici a řev motorů… Rychle si domluvím, že pojedu s Iscarexem na půlmaraton do Zábřeha.

Vzhledem k tomu, že odjezd je už 6:55, musím sice brzy vstávat, ale odpadá domácí chaos neb mužstvo ještě spí… tedy volné a tiché jsou všechny prostory jako je záchod, koupelna, nikdo po mně nechce pití, utřít zadek ani nic podobného. Stíhám vše, dokonce i snídani, od které nemusím ani jednou vstát.

Na Novku čekáme s Romanem na Markétu, bez povšimnutí nezůstává moje kraťoučká sukýnka, Marky mezi řečí jen tak utrousí: To chci vidět, jak v tom budeš stavět oblouk! Normálně, myslím si, ale brzy chápu, že jestli nás někdo pozoruje, určitě se skvěle baví, tedy hlavně, pokud stojí za mnou… nicméně po chvíli, během které se, mimo šroubování, zatloukání, nafukování oblouku, snažím, aby vše zustalo tam, kde má, je úkol splněn a slavný banán, jak říkají pořadatelští kluci, stojí :-)

Přemýšlím o tom, zda se mám rozklusávat, jednak začíná být vedro a druhak na rozklus bude času dost během závodu. Nakonec přeci lehce jdu, je dobře to sklepat před během, podotkne Market, pak nastává již známý rituál WC, WC, WC, naštěstí zázemí plovárny je ideální, je jich tu opravdu dost, tedy odpadá nervozita z toho, že kvůli čekání nestihnu start. Pomalu míříme na místo, kde to všechno za malou chvíli vypukne, nervozita snad ani nevrcholí, očekávání nemám, začíná být hic jak nic. Celá cesta vede po silnici, bonusem je, že po doběhu vypadám jako když jsem se po týdnu vrátila z Chorvatska či, že patřím mezi ne příliš oblíbenou menšinu našich obyvatel.

Ještě před startem říkám Markétě, že budu držet tempo 5:30, možná i víc, abych to, zase jako obvykle, nepřepálila. Slib, který jsem si dala, opět neplním, prostě celá já... Start je tu, dav se hýbe...běžíme kličku přímo do města a pak se přes hráz rybníka vracíme zpět, to je pro mě jediná pozitivní změna terénu. Vedro by se dalo krájet, všude asfalt a silnice, já přeci kvůli tomuhle nejela do Ústí na závody do vrchu, jsem fakt trubka, leje ze mě. Kilometry se šinou, vůbec to neutíká, nepřidají tomu ani názvy vesnic NEMILE, HNĚVKOV. Nemilé to je, hněvám se na sebe, že jsem do toho šla, kolem mě samí chlapi. Tímto děkuji pánovi v bílém tričku, který mě svým dost dobrým pozadím přesvědčil o tom, že stojí za to na jedenáctém kilometru nevzdat a běžet dál. Držím se ho, hudba mi hraje do uší a říkám si, že úplně na stejné místo jako já, zírá ten, co běží za mnou, doufám, že je s výhledem taky spokojen :-) Přibíháme do Hoštejna, druhá občerstvovačka, vím, že je tam Peťa, čekám nějakou podporu, zastavím se, mířím k banánu, iontům, vodě a Petr říká, dělej, ti zdrhnou. Sakra, to jsem slyšet nechtěla...nacpu banán do tváře a valím dál, a jéje, kde je ten pán v bílém tričku? No, čekat na něj teda nebudu. A mám po žížalkách, doping pryč, teď je to na mně. Ještě štěstí, že už zbývá jen pár kilometrů. Blíží se poledne, kdybych byla rychlejší, mohla jsem to už mít dávno za sebou, ne, Hněvkov už byl, nebudu se zlobit :-)

Co to ale vidí mé oči? Mašinka, ještě, že mě na ni Lenka upozornila, jinak bych si myslela, že už mám halucinace, koukám na hodinky, do cíle zbývají 3 kilometry. To už dám, to musím, sbírám poslední zbytky přehřátých sil a ještě pár kousků předbíhám. Nabíhám do cílové rovinky, kromě oblouku vidím Romana, čeká, aby mě podpořil, mám toho dost, fakt plný zuby. Problém je, že cílová rovinka má snad 500 metrů, ještě, že tu jsou lidi, nedá mi to a běžím, Roman se mnou, jeho slova jsou víc než povzbudivá, prý....ta rovinka je fakt děsná. To je podpora..., už jen pár metrů a je to tam.

Překvapivě rychle přichází skvělý pocit, nejen z toho, že mám osobák, ale i z toho, že jsem přesvědčila svoji hlavu, i když k tomu v jedné fázi pomohl opačný konec těla jednoho fešného, tedy aspoň zezadu, spoluběžce, a nevzdala to. A už teď si pohrávám s myšlenkou, že jsem tu nebyla naposledy.

Darina Hrušková

Článek byl publikován 02.06.2017, 07:37:51