Jak jsem se znovu zamilovala anebo už se dočista zbláznila...

Dne 8.4. v 18:31, den po mých dvaačtyřicátých narozeninách, mi Kačka poslala zajímavou zprávu: Ze Třebový na Sněžku to je symbolických 100 mil a to je prostě znamení, celé po turistických trasách, jednou bych to chtěla běžet vcelku, ale to až za spoustu let, co budu trénovat ale napadlo mě začít pomalu za světla prozkoumávat trasu, napoprvé si to dát za tři dny, doprovod potáhne věci, spaní někde po cestě, s pauzama na oběd a svačiny, prostě si to užít, nechceš se přidat? Moje odpověď byla jasná : Určo, tyhle nápady jsou pro mě, jak dělaný. A vše bylo rázem domluveno.... do čeho jsem se to vlastně uvrtala, mi došlo mnohem později, nehledě na To, že můj nejdelší běh byl doposud pouhých 32 km, zatímco Káťa má na svém kontě dva maratony a jeden Valašský hrb o délce 55km. Vždyť já ani nevím, jestli uběhnu 50 kilometrů za den, natož pak víc než 150 kilometru za tři po sobě jdoucí. Času je dost, tak se nebudu stresovat, jenže on tak rychle běží... V červnu mi spoluběhna posílá mapu a domlouváme schůzku, abychom dořešily podrobnosti co, kdy, jak?! Na schůzce volíme termín a zjišťujeme, že trasa vede přesně kolem naší chalupy v Orlických horách (49.kilometr), tedy první nocleh je jasný, druhý vybíráme v Úpici v chatce v kempu Radeč (110.kilometr) a třetí po doběhu v kempu v Černém Dole. Plánovač tras na mapy.cz nám naši cestu vyhodnotil jako výlet po okolí 151 km :-) Upřímně, už se nemůžu dočkat. Termín stanoven na 3.8. - 5.8. 2017.

Den D je tu, ale aby to nebylo tak jednoduché, před necelým týdnem na závodech jsem uklouzla a maličko si načala stehenní sval, mám ho tedy díky odborné pomoci kamarádky Lucky zatejpovaný a není to žádná hitparáda. Do toho jsem si vymyslela restart organismu v podobě Whole 30, tedy musím dopředu navařit, protože nejím žádnou mouku, přílohy, luštěniny, mléčné výrobky, sladkosti.... Budeme s Káťou dobrá dvojka, ona vegan a já paleo strava. Složité je i sbalit zbytek rodiny. Aby se Milan nenudil, vyfasuje s sebou hned všechny tři raubíře. Kluci budou mít výlet. Nemyslete si, že je máme s autem za zadkem, oni jedou přímo na chalupu a tam si budou dva dny užívat, pak přejedou do Úpice a budou na nás v kempu čekat a nakonec do Černého Dolu, vykoupou se, pohrají si a my snad doběhneme.

Sraz máme v 9 hodin u stavebnin na odbočce ke Floriánovi, každá to máme z jiného konce Č.T., přibližně stejně daleko. Musím tedy zhruba ve tři čtvrtě vyrazit z domu, počasí je krásné, proto volím tílko a běžeckou sukýnku, botky Inov 8, do batůžku litrová láhev vody, kterou budu nesčetněkrát doplňovat, datle, krabičku s oříšky a brusinkami, 2 whole tyčinky, MP3. Do Žamberka (30. km), kde je plánovaný oběd, poběžím na jídlo ze snídaně - volská oka ze 3 vajec a banán. Ještě poslední instrukce chlapům, hodinky, mobil a jde se na to, pocity smíšené - nesmírně se těším, dobrodružství, to je moje, ale taky se bojím, co když to nedám? Co když Káťu zklamu? Co když noha nevydrží? Ale kuš, kdo se bojí, sere v síni a to já nedělám..... vybíhám, sluníčko svítí..., ještě cestou potkávám kámoše, který mi říká něco ve smyslu, že vážně nejsem normální a že mi drží palce.

Jsem na domluveném místě, za chvíli přibíhá Káťa, jdeme na to, startovní foto nesmí chybět. Nádech, výdech a start. První část cesty známe, proto si myslíme, že Kačkou připravený itinerář nebudeme potřebovat. Opak je pravdou, mezi Skuhrovem a Horákovou kaplí se nám z neznámých důvodů ztrácí modrá turistická značka, bloudíme kopřivami vyššími než já, skáčeme přes kaluže a nakonec mě Kateřina donutí vydrápat a posléze se spustit z jakéhosi krpálu s tím, že tam někde je modrá, to ještě netuším, že to není zdaleka naposledy. Zanedlouho bloudíme znova, totálně zarostlá cesta, zřejmě frekventovaná, prodíráme se houštím, naštěstí jen kilometr, sbíháme do Dolní Dobrouče, kde doplňujeme tekutiny a pár kousky datlí i energii, vybíráme jediné stinné místo za zdí benzínové pumpy, které dle nás slouží většinou k vykonávání úplně jiné potřeby, ale je nám to fuk. Pokračujeme v cestě a přibíháme k rybníku Šušek, zouváme boty a chladíme nohy po odběhnutí prvního půlmaratonu. Kolik nás jich ještě čeká?! Probíháme Písečnou, kde mi milá paní dotáčí vodu a jen tak mezi řečí se ptá: Kampak běžíte? Moje odpověď ji málem povalí, jen popřeje šťastnou cestu a usmívá se. Co se jí asi honí hlavou?

Blíží se Žamberk, tam je naplánovaná zastávka na oběd, začínám mít hlad, od oběda nás dělí pouhých 6 kilometrů, krize je tu a později zjistím, že byla nejhorší ze všech za celé tři dny, Písečná je rázem přejmenována na nepublikovatelný pojem a řekla bych, že jí to už navždy zůstane. Snažím se díky MP3 odpojit své myšlení od hodinek na ruce, od hladu, od krize, odpojit se od unaveného těla, když vidím náměstí, vrací se mi ztracená energie. Co mě překvapí je, že dát si plátek masa a zeleninu, ať už čerstvou či grilovanou je nebetyčný problém. Zatímco Káťa má vybráno hned - zeleninový salát s grilovaným tofu a bagetkou. Nakonec si naporoučím a kuchař plní mé přání. S plným žaludkem se do nás vrátila síla, vyrážíme dál, ani nám nevadí, že začíná pršet, je potřeba se svlažit, prší celých 8 kilometrů, které nás vedou do Rokytnice v Orlických horách, tady už to znám, vím, co mě čeká, sice se mi vybila MP3, ale to už musím dát. Občas přejdu do chůze a cestou žvýkám tyčinku z datlí a ořechů. Když probíháme Souvlastní, vím, že nás kilometr dělí od mísy plné melounu, kterého nám připravil Milan a milionů otázek: Mami? Kluci nám zafandí do pomyslného prvního cíle. V rychlosti připravujeme batohy a oblečení na zítra, večeříme, koukáme do mapy, nabíjíme potřebnou techniku, děláme ze sebe lidi a po vylíčení všeho důležitého, uleháme. Dnes jsme uběhly 48,5 kilometru, nastoupaly 950 metrů za 5 hodin 54 minut. Horší bude zítřek, čeká nás nejdelší den.

Ráno vstávám před sedmou, abych připravila snídani - míchaná vajíčka a zeleninový salát, do batohu ukládám ořechovo - datlové tyčinky, oříšky s brusinkami, jablko a pití. Udílím poslední nutné informace a za fandění rošťáků vybíháme vstříc světlým zítřkům, tedy poslední etapě. Od kempu v Úpici, kam směřujeme, nás dělí 60 kilometrů. Zpestřením dnešního dne bude Lenka, která se k nám přidá v Deštném v Orlických horách (na 14. kilometru), ale to předbíhám. Trasa z chalupy vede kolem Kovárny, Valčenky do kopce, až na Luisino údolí, které je ideálním východiskem pro výstup na Velkou Deštnou, tam ale letos neběžíme, tedy odsud klesáme dva kiláčky po modré do Deštného. Přibíráme Lenku a pokračujeme na Šerlišský mlýn, kde já, závislák, dávám jedno rychlé kafe na stojáka, zároveň zde využijeme, na dlouhou dobu poslední, nepřírodní toaletu. Modrá turistická značka nás vede do Olešnice v Orlických horách, tady na mě padá nostalgie, před dvaceti lety jsme v místní hospůdce na sportovním kurzu ve velkém slavili narozeniny mé kamarádky. Zaženu myšlenky, rychle slupnu pár datlí a oříšků a pokračujeme směr Polsko, přes které běžíme směr Česká Čermná. Už dopředu Kačka avizuje obavu z polského bloudění, která se velmi rychle naplní. Nejprve selže technika - mobil, mapy, signál, či co ještě, naštěstí potkáváme sympatického mladíka, který nás posílá nejprve na prohlídku Japonských zahrad (ty pro dnešek vynecháme, máme toho nějak moc) a posléze i správným směrem. Další problém je značení, tedy spíše není, prostě neexistuje, ještě štěstí, že jsme neselhaly my. Statečně se vydrápeme proti kopci, kde dostáváme za úkol najít patníky, tedy hranici, tady se ze spánku probouzí technika a po nápovědě znovuobjevujeme ztracenou modrou značku, která nás úspěšně doprovodí až do restaurace v České Čermné na velmi očekávaný oběd. Ještě nás tu čeká jedno překvapení, tedy vlastně víc - kuchař z technických důvodů (které se později mění na ještě zajímavější než jen technické) přijíždí později, čímž nás zdrží a to nám v závěru dá dost zabrat. Druhé je, že sympatická servírka má příbuzné u nás v České Třebové, jak je ten svět malý... Nasyceny a napojeny vyrážíme opět směr Polsko, tentokrát už jen dvě, Lenča odjíždí s rodinou směr domov. Náš další mezi-cíl je Náchod, když se v dálce objeví náchodský zámeček vršku kulatého, Káťa, která zrovna prochází krizí kvituje, že k němu na ten kopec nemusíme, ale to si jen myslí... Ještě než seběhneme do města, zahlédneme v dáli obraz krasavice naší nejvyšší. V Náchodě, který je přejmenován díky Kátině krizi na Záchod se napojíme na červenou značku, po které pokračujeme kolem rybníků Piccolomini a Špinka, kde ještě narychlo čerpáme tekutiny a lehce svačíme, do Červeného Kostelce. Tam se na mě kouká krásná maličká kočička, když ji nadšeně ukazuji Kačce, nejprve se vyděsí a pak se začne děsně smát, protože to není kočička, ale pařez, zřejmě už mi pěkně hrabe, dobíháme k Devíti křížům. Je to ještě pár kilometrů a už se začíná smrákat, zatímco ostatní se chystají vyšňoření za zábavou, či popíjejí u chatek a pokřikují na nás: Ahoj holky, kam běžíte?, my stále, už druhý den děláme to, co někteří naposledy na základní škole, ano, správně... běžíme. Do Úpice dobíháme až za tmy, do kempu do chatky, která má naštěstí sprchu i WC, se dostáváme v 21:30. Dnes jsme daly 60 km, nastoupaly 1400m za 8h 20min. Musíme ošetřit puchýře, já naštěstí jen jeden, dobít techniku, udělat ze sebe krasavice - umýt si vlasy a tak, protože zítra, a teď už vím, že to dáme, doběhneme na Sněžku. Je to zvláštní pocit, včera jsem byla doma, zítra budu na Sněžce. Ještě ovšem nesmím zapomenout, že v chatce jsou palandy, malí kluci by mohli spadnout...nepřála bych Vám vidět, jak se leze po 108 km nahoru, zkuste to :-)

Ráno vstáváme s úsměvem, tělo bolí, přiznávám, hlavně než se rozhýbu, snídám tuňákový salát a obouvám botky z prvního dne, které ještě rychle dosouším na sluníčku, protože je Milánek nějak zapomněl vyndat ze sáčku, ano, nevoní, ale to je fuk, bosa nepoběžím. Do batohu jako již obvykle datle, ořechy, tyčinky, jablko. Ještě pusušky, jak říká Tobík, od mých zlatíček, zejména třináctiletý puberťák je nadšen, když se k němu blížím, a hurá na to, dnes naposledy. Není to škoda?

Na prvních 22 km, které skoro celé vedou po silnici volíme strategii dálkových běžců, tedy 4 minuty běh (snad nejdelší čtyři minuty v mém životě), 1 minuta chůze, nechceme se vůbec zastavovat, aby to nedopadlo jako včera, díky tomu se celkem rychle dostáváme do Trutnova a Horního Starého Města, tady se konečně po drobném bloudění uhýbáme do přírody. Začínáme stoupat až k Rýchorské boudě (134.km), kde je plánovaná zastávka na oběd. Tady potkávám kamaráda Standu, který nás velmi potěší a podpoří před dalším a posledním úsekem cesty. Vždycky, když si myslíme, že jsme něco nastoupaly, přichází seběh, škoda, že jsou naše nohy už unavené, to by se to běželo... jsme v Horním Maršově, přemýšlíme, jestli nekoupíme místní zámeček, ale nakonec se nechceme zdržovat a pokračujeme dál. Část cesty, která vede na Spálený mlýn je nádherná běhavá, ačkoliv mým nohám se to už úplně nelíbí, nejhorší je, když se zastavím na pití či jinou potřebu, ale čeká nás už jen 8 kilometrů. Stoupáme k Portášovým boudám, je to spíš turistika, ale snažíme se pořád držet nějaké tempo, svačíme cestou, nezastavujeme skoro vůbec, nad Portášovými boudami poprvé na rozcestníku vidíme nápis: SNĚŽKA 5,5 km, krasavice naše se blíží, cítím to, přichází další vlna energie - endorfíny, radost, Růžohorky, Kátina srdcovka a 3,5 km do cíle. Další krátký seběh a poslední kilometr přímo na vrchol - schody, kameny, bolí to bolí, ale kdesi uvnitř se dere ven ta síla, kterou mám, ta radost, slzy radosti...už je to tak blízko, už vidíme Vítka, který čeká zhruba 300 metrů pod vrcholem, aby zdokumentoval závěr, běžíme, možná to už jako běh nevypadá, běžíme, už jen pár schodů a jsme na vrcholu naší nejvyšší hory Sněžky (1603). Ten pocit, který mám, nejde slovy popsat, já jsem to zvládla. Odměna je veliká - krásné výhledy, skoro žádní lidé, je lehce po 18 hodině. Boucháme šampaňské, které nám sem Vítek donesl, fotíme se, radujeme. Dnes jsme uběhly 43 kilometru s nastoupáním 1980 metrů za 7 hodin 15 minut. Hned přemýšlíme, kam poběžíme příště, nápadů by bylo... Teď nás ovšem čeká ještě 6,5 kilometrů dolů k autu, to už jen jdeme a povídáme, kocháme se západem slunce, fotíme, radujeme se a užíváme si ten pocit, který je uvnitř, tedy alespoň navždy zůstane v mém srdci.

...tak děkuji Kátě, že mi věřila a vzala mě do týmu, děkuji klukům (Vítkovi, Milanovi a raubířům), že nás při tom bláznivém nápadu podpořili, děkuji Lucce za tejp, který mi udržel stehýnko, děkuji Magdičce za batoh, který mi půjčila, děkuji tam nahoru za to krásné počasí, které nám nadělili, děkuji svému tělu, že se mnou tak skvěle spolupracovalo a děkuji Vám všem, kteří jste na nás mysleli, za podporu!!!

Kdo by chtěl zažít něco podobného, může se k nám za rok připojit, poběžíme zase, ale jinam, stojí to za to :-)

Darina Hrušková

Článek byl publikován 23.08.2017, 07:07:03

Výše

Domů

19.4.2024 (pátek), svátek má Rostislav

V pátek 9. srpna se bude konat další ročník tradičního běhu ve Svinné u České Třebové (propozice, registrace).ISCAREX pohár pokračuje i v roce 2024. Těšit se můžete i na letošní Pekelný kilometr.

TERMÍNOVKA
pro rok 2024

ISCAREX pohár na Facebooku

Zapomněli jste své heslo nebo se chcete nově zaregistrovat?
Vyplňte Váši e-mailovou adresu do kolonky Přihlašovací jméno a stiskněte tlačítko Přihlásit.

Cestování s Honzou Šimůnkem

Podívejte se
na nové cestovatelské
stránky z cest Honzy Šimůnka

Aktuálně se stalo

17.04.2024 - Propozice závodu Běk kolem poličských hradeb.
09.04.2024 - Výsledky závodu Širokodolský kros.
07.04.2024 - Fotogalerie Širokodolský kros.
03.04.2024 - Fotogalerie 1. Pekelný kilometr.
03.04.2024 - Výsledky závodu 1. Pekelný kilometr.
25.03.2024 - Propozice závodu 1. Pekelný kilometr.

Poslední názory

Širokodolský kros - Povedlo se
Širokodolský kros - Teprve 4.ročník a organizace včetně propagace závodu vychytaná. Parkování v blízkosti. Čisté, suché, teplé zázemí s WC. Start včas, trať rozmanitá jasně značená, cíl s časomírou a fanouškovskou základnou.Foto zajištěné. Po doběhu nachystané pití, ovoce, něco sladkého k zakousnutí. Za mě Honzovi Chalupkovi a jeho týmu palec nahoru, když v dnešní hektické době někdo ve svém voném čase uspořádá hezký závod nejen pro dospělé, ale i pro děti a je i součástí Poháru Iscarex. Petr Šimek
Přívratský přespolák - líbila se mi trať, organizace, parkování i zázemí pro běžce. Zázemí =teplo, čisto, sucho, hospoda s krbem, teplý čaj v chladném počasí, vyhlašování uvnitř sálu na podiu,... palec nahoru
Přespolní běh lyžařů v Letohradě - Jednalo se o můj první závod v areálu biatlonu. Bohužel nejsem ani v hodnocení - neběžel jsem celá dvě kola...Když je závod na 8km a po prvním kole máte 5km, tak jsem zazmatkoval protože mi to nepřišlo logické, aby druhé kolo bylo plnohodnotné, když to má být 8km. Bohužel předemnou ani zamnou nikdo.
Přespolní běh lyžařů v Letohradě - Moc si cením všech co pořádají závody, a tak když se objeví chybička v organizaci, tak se nic neděje. Jsme jenom lidi. Ale co by si pořadatel měl ohlídat, je délka závodu. Když se nachystáte na 6 km a běžíte přes 7 km je to nepříjemné nejen pro hobby běžce. Na hlavní trati pak byl rozdíl téměř dva kilometry a to je hodně. V dněšní době, kdy se dá trasa změřit více způsoby, je to trochu škoda. Petr B

ISCAREX RSS

Zprávy - rss/sport
Novinky - rss/novinky

Odkazy

MS mládeže v běhu do vrchu 2016, ČR, Janské Lázně

MS veteránů v běhu do vrchu 2017, Slovensko, Vršatec

MS veteránů v běhu do vrchu 2018, Slovinsko, Železniki - Ratitovec

ME v běhu do vrchu 2018, Makedonie, Skopje

MS v běhu do vrchu 2018, Andora, Canillo

MS veteránů v atletice 2019, Polsko, Toruń

ME veteránů v běhu do vrchu 2019, ČR, Janské Lázně

Pořádali jsme