Rudické propadání

Nekonečné běhání do kopců už nám trochu zevšednělo, a proto jsme zkusili něco opačného a vydali jsme se do podzemí zdolat nejhlubší propast v České republice. Krásné nedělní májové počasí lákalo spíše k opalování, než k obtížnému sestupu do nitra země. Naše dobrodružná výprava začínala u starého větrného mlýna - větřáku v obci Rudice.

Náš průvodce, ostřílený speleolog nás navlékl do objemných overalů, vysokých gumových bot a na hlavy jsme vyfasovali přilby s čelovkami. Šklebili jsme se jeden na druhého a připomínali jsme spíše tlupu zběhlých hasičů. Následovalo společné foto (někomu se možná zdálo, že bude jeho poslední) a pak už hajdy po louce směr Jedovnický potok. Všichni jsme nadskakovali vzrušením a lačně jsme se vrhli Horní chodbou do temnot více než 12 km dlouhého jeskynního systému. Naše nadšení zchladila teplota vzduchu okolo 6 °C a také celkem 14 žebříků klesajících až do 150 metrové hloubky.

Na dně Hugonova dómu nás přivítal hučící vodopád, který jsme se marně pokoušeli vyfotit a pak jsme se už nořili dále do nitra jeskynních chodeb. Průvodce postupoval svižně, my poslušně za ním, neboť zůstávat pozadu za skupinou vyvolávalo nepříjemné pocity z temna a osamělosti. Přesto jsme si vychutnávali nádhernou atmosféru té obrovské masy kamene, jež nás obklopovala a podivovali se tomu, co dokázal podzemní tok potoka vytvořit. Kochali jsme se i nádhernou jeskynní výzdobou a snažili se tuto krásu zachytit pomocí chabých záblesků našich fotoaparátů.

Čekaly na nás i obtížné úseky, kde jsme se brodili nad kolena v ledové vodě a občas jsme hluboké tůně Jedovnického potoka překonávali po natažených ocelových lanech. Neprůchodný sifon jsme museli zdolat úzkou Chodbou vzdechů. Uzoučká chodba, která se musela proplazit, údajně měřila jen 60m, ale nám její zákruty připadaly jako ten nejdelší závod. Špinavé kaluže a mazlavý sintr byly nepodstatnou záležitostí proti úzkému prostoru a zákrutám, kde nebylo jasné jestli se člověk má plazit popředu nebo pozadu a jak se vlastně v chodbě otočit. Ne nadarmo je tato chodba nazývána Kur.. chodba.

V Rudickém dómu, po dvou hodinách cesty, nám průvodce oznámil, že dále je to už příliš obtížné a my se budeme vracet stejnou cestou zpět. To snad nemyslí vážně. Nechápeme, jak to může říkat s takovým klidem. Kolikrát on už tou chodbou mohl lézt ? (Po dotazu nám sdělil, že to prý přestal počítat, když to bylo 2500x. Tak to jsme mu nezáviděli). Po tom, co jsme se zpotili v chodbě, nám teď začala být zima, na svačinku nebylo pomyšlení a ani průvodce žádný chlebík nevytáhl z vaku (až později jsme zjistili, že se jmenoval Josef Nejezchleb, tím je to jasné) a tak jsme raději pádili zpět do oblíbené plazivé chodby a za ní pak žíznivě pili z kapajících krápníků. Cestou zpátky jsme již zúročili všechny nabyté speleologické zkušenosti pro pohyb v podzemí, i ran hlavou o skálu bylo určitě méně, a tak po necelých 4 hodinách jsme vysvištěli žebříky (nic těžkého pro vrchaře) a ocitli se znovu na božím světě.

Venku bylo již 30°C, parno, svlékali jsme se z mokrých overalů a cestou k mlýnu z těl utírali stružky potu. Vypadali jsme jako vojáci vracející se z bitvy. S radostí jsme svlékali vrstvy vlhké moiry a vysoké gumové boty vyměnili za sandále. Poděkovali jsme průvodci za zajímavé zážitky a s vyplazeným jazykem uháněli do restaurace Tumperk, pod kterou jsme vlastně už dnes byli, leč odděleni masou devonského vápence. Pivo nám chutnalo stejně dobře jako po těžkém běhu do vrchu a bylo také o čem diskutovat. Prostě bezva zážitky a tak nezbývá než přemýšlet - Co podnikneme příště?

Adéla Stránská

Článek byl publikován 24.05.2007, 07:55:27