Josef Gombita - od fotbalu k vrchům

Moji běžeckou přípravu ovlivnili tři lidé, konstatuje Josef Gombita: Nejdřív Ivo Řezáč v Litvínově, pak Čeněk Filingr a nyní spolupracuji s Petrem Kirschem. Celý život bydlí v Mostě, kde také v 11 letech začínal v místním Baníku s kopanou. To mu vydrželo až do 23 let, ale přesto se i v té době startoval na rozličných běžeckých soutěžích.

Už tehdy mě dost bavilo běhat, vzpomíná: Na gymplu jsem se zúčastňoval různých přespoláků a docela mi to šlo. Po maturitě na gymnáziu vystudoval Doplňkové Pedagogické minimum při vysoké škole v Ústí nad Labem. Poté pracoval jako sportovní instruktor na jednom našem největším učilišti a připravoval studenty na nejrůznější soutěže a sportovní akce a jezdil s nimi po celé republice. Vedl lyžařské výcviky, řídil tréninková soustředění a žil tehdy sportem. Bohužel doba se změnila k nepoznání, hodnotí smutně: Zájem o sportovní aktivity je minimální, finance na podporu sportu na učilišti téměř žádné. Veškeré akce, včetně těch pár přeborů, co ještě zbylo, zajišťují tělocvikáři a tak poslední tři roky už na Střední škole technické v Mostě - Velebudicích působím jen jako vychovatel. V devatenácti letech objevil pro sebe i jiné sporty, než byl fotbal a běh. Nejvíce se mu zalíbilo běžecké lyžování. Dokonce v roce 1988 jel ve Švýcarsku slavný Engadin. Přesto pomalu přicházel v osmdesátých letech přes populární Běchovice a Velkou Kunratickou stále více na chuť převážně běžeckým akcím. To mu ovšem nebránilo zkusit si v roce 1985 i olympijský triatlon, který jej zaujal a asi šest let se mu věnoval. Plavání mu však moc nešlo, tak přešel postupně na duatlon, ale v devadesátém prvním roce i s tím skončil, protože mu vadily podmínky na silnicích při organizování závodů, při nichž šlo kolikrát i o život.



2. 8. 2003, Běh na Lysou horu


Vrátil se tedy k atletice, ale na dráze toho moc neodběhal. V první lize sice pomáhal AC Startu Karlovy Vary, když sbíral body převážně v závodech na 5 a 10 kilometrů, ale žádné své výkony nijak zvlášť vysoko nehodnotí. Snad jen v hodinovce zdolal 17136 metrů v roce 1992 v Chomutově. Jinak se hlavně věnoval silničním běhům. V Rotrdamu zvládl 10 km za 33:20 a osobák na půlmaratónu má z Bakova nad Jizerou, když skončil také v roce 1992 druhý a zaběhl čas 1:12:03. Maratóny má za sebou čtyři a většinou v cizině. Nejrychleji jej zvládl v Kalmaru ve Švédsku, když se do cíle dostal za 2:43:26.



21. 4. 2007, Jiřetín - Jedlová


Běhům do vrchu jsem se začal věnovat od roku 1986. Startoval jsem hned na prvním běhu, počítaném do Českého poháru, vypravuje s úsměvem Pepa: To se běžel závod v Českém Krumlově na Kleť. Tam jsem se seznámil s Čendou Filingrem a začali jsme objíždět naše hory. Byla to nádherná doba. Krásné zážitky při závodech na našich kopcích i z pobytu v přírodě. Fantastické cesty vlakem nebo autobusy do nám neznámých končin s perfektní partou běžců z Prahy a hlavně z Kladna. Byli jsme taková jedna rodina. Znali jsme se všichni navzájem a vesměs se všemi se u těchto závodů potkávám dodnes, protože kopce mě drží pořád a oni se na ně sem tam někdy také vypraví.



12. 7. 2008, Police nad Metují - Hvězda


Jinak v Českém poháru v běhu do vrchu se toho za ta léta moc změnilo, hodnotí naši vrchařskou éru: Především přibylo hodně závodů a z původních jedenácti se termínovka běhů do vrchu nebývale rozrostla. Už se běhá po celé republice, závodí víc lidí, ale také to cestování stojí víc peněz. Poznáváme další nádherná místa u nás, a přestože nás přibývá, parta zůstává mezi vrchaři pořád skvělá. Nejlepší jsou pak dvojzávody v blízkém okolí, kde dost závodníků přespává a dá se s nimi vyrazit někam do hospůdky a trochu víc se poznat, podotýká ještě šibalsky Josef.



6. 9. 2008, MS veteránů v běhu do vrchu, Dolní Morava


Nejvíce mu sedí členité a těžké terény. Nejraději bez silnice, i když na ní dříve velmi rád závodil, ale s postupem věku, letos je mu 51 let, už změnil názor: Dávám vrchům přednost, protože jsou pomalejší a to mi vyhovuje. Kdysi v mládí jsem si nevybíral, běhal jsem všechno, co se dalo. Jenže roky jsou cítit a už tolik závodů, jak předtím, nejsem schopen zvládnout. Největší mezinárodní vrchařský úspěch má z Mistrovství světa veteránů z roku 2008, kdy u nás, na Dolní Moravě, vybojoval sedmé místo v kategorii padesátiletých borců a společně s Františkem Kolínkem a Josefem Sieglem získali titul světových šampiónů v družstvech. Letos v Zagrebu skončil sice šestnáctý, ale v družstvech opět s Františkem Kolínkem a se svým současným trenérem, Petrem Kirschem, dokázali vydolovat v Chorvatsku druhé místo.



12. 9. 2009, MS veteránů v běhu do vrchu, Zagreb, Chorvatsko


Mám za sebou hodně závodů. Sjezdil jsem v devadesátých letech, co se dalo. Zejména pak v Německu a Rakousku, připomíná v závěru: Třeba Kitzbühel Horn jsem běžel pětkrát a můžu tedy docela objektivně porovnávat. Jsem přesvědčený, že u nás máme skvělé organizátory a řada akcí je srovnatelná i s těmi zahraničními. Ovšem punc nejvyšší kvality nese Králičák, kde dokonalá organizace spolu se společenským programem po vlastním závodě staví tuto sportovní akci na tu nejvyšší úroveň a to nejen u nás. Ovšem největší životní zážitek mám z půlmaratónu na Velké čínské zdi, kde jsem v roce 2006 skončil třetí v konkurenci většinou závodníků z Německa. Nezapomenutelný dojem na mě také zanechal Peking, kde jsem bydlel, i se svými památkami a od nás naprosto odlišným způsobem života lidí v tomto obrovském velkoměstě, říká Josef Gombita, běžec, co věnoval sportu celý svůj život.


Zdeněk Smutný

Článek byl publikován 20.01.2010, 09:36:57